neděle 2. září 2018

Bára ve formě se nám vdala!



Je to sen každé holky a i když některé tvrdí, že není, někde v hloubi našich ženských srdcích to tak je. Svatba, 6 písmem dávajících dohromady nepřeberné množství emocí, lásky, hádek, peněz, otázek, nejistoty, jistoty, rozporů, krásy, jídla, tance, alkoholu…a takhle bych mohla pokračovat až do konce článku. Svatba je jedinečný moment v životě, někdo ho zažívá jednou, jiní i vickrát za život, ale všichni věříme, že ta první svatba je jedinečná a poslední.


Já v to věřím, ne proto, že mám po svatbě ani ne 3 měsíce, ale protože jsem si vzala toho nejlepšího chlapa na světě! Není nejlepší pro vás, pro tebe, tvojí známou, je nejlepší pro mě! A protože si mě vzal dobrovolně, tak věřím, že on si o mě myslí to stejné :)!

Ale zpátky k naší svatbě a celému svatebnímu kolotoči, který začal 1.9.2017 žádostí o ruku na naše 5 leté výročí seznámení. Čekala jsem na žádost o ruku už delší dobu, přeci jen mi bylo letos 30, všichni kolem mě se vdávají, zakládají rodiny a já pořád říkám přítel a žiju v určité nejistotě. Spousta lidí se mi divilo, že se tak urputně chci vdávat, když pocházím z rozvedené rodiny a prožila jsem si ne úplně klidný rozvod rodičů. Já to ale vidím jinak, vdávat se nemusím, ale chci, není mi 20 a jak jinak mám svému partnerovi dokázat, že to sním myslím opravdu vážně a chci s ním být až do konce života? Možná jsem zbytečně upnutá na nějaké tradice a s Honzou bychom štastně zestárli i bez svazků a papírů, ale pro mě to je důležié.


Plánování svatby bylo ze začátku celkem poklidné, věděli jsme, že na to nechceme tlačit a počkáme si na červen roku 2018. Začala jsem se pomalu porozhlížet po nějakém pěkném místě v Praze a jejím okolí a netušila jsem, že mě čekají 4 měsíce hledání. První šok byla obsazenost sobot a to nejen červnových, ale skoro všech sobot do konce září. Další šok jsem prožívala při pročítání ceníku za pronájmy a za co všechno si účtují peníze. Po pár týdnech jsem prožívala první krizi, kdy jsem si vyčítala, že jsem si na svou svatbu nešetřila už od své první brigády. Pár míst jsme s Honzou společně navštívili- Žluté Lázně, Šeberák, Císařskou louku, Statek u Prahy, ale vždycky tam bylo nějaké ale, které nás odradilo. Byla jsem z toho už celkem na nervy, blížily se Vánoce a neměli jsme žádného favorita, každý večer jsem googlila a hledala, kde s Honzou prožijeme náš svatební den.


Do toho jsme procházeli náročným obdobím v práci, kdy mě přesunuli do Berlína a Honzovi nebyli schopni říct, co sním bude, jestli bude pracovat v Praze, Vídni a nebo v Berlíně. Tří měsíce od žádosti o ruku uběhly jako voda a já už začínala být alergická na dotazy, kde to budeme mít, kdy pošleme pozvánky atd. Řekli jsme si, že si dáme přes Vánoce pauzu, vyčistíme si hlavu a do hledání se vrhneme opět po Vánocích.

Věřím na osud a na to, že pokud jsme hodní lidé, seshora nám někdo pomáhá. Stalo se tomu tak i tentokrát, když mi mamka volala, že u ní byla Nikol – má první kadeřnice, co mi udělala červené pruhy v hlavě :D a že mi nabízí pomoc. Nikol je na mateřské dovolené a ve volném čase pomáhá kamarádkám/známým s organizací svateb. Hned jsem jí zavolala, domluvily jsme se na kafe a já měla za úkol sepsat, vše co mám na srdci a jak bych si svou svatbu snů představoval.

Řekla jsem si, že se ponořím do ideálního světa a sepíšu si, jak by měla má svatba vypadat v ideálním světě, ale s ohledem na plánováný budget. Takže Karla Gotta, kaviár a kapacitu 400 hostů jsem byla nucena vyškrtnout.


Byl to celkem intenzivní a emotivní moment, představovala jsme si, jak to všechno bude, jak budu vypadat, lidé kolem mě, dekorace, prostředí a přepadla mě nervozita. Nikol jsem vše popsala do detailů a pak přišla řada na ní a sesypala na mě spoustu otázek, což nám pomohlo se aspoň někam nasměřovat. Stěžejní bylo najít místo a od toho se pak odvíjelo vše ostatní. Nikol mi básnila o jejím svatebním místě, poslala mi link, ať se podívám, ale na první pohled mě to extra nezaujalo. Prostor vypadal stísněně a podle mapy jsem moc netušila, kde to je. Nikol se nenechala odbýt, posadila mě do auta a jely jsme se tam společně podívat. K mému překvapení jsem to místo znala až moc dobře a Honza taky. Když jsme oba pracovali v kanceláři na pražském Chodově, několikrát v týdnu jsme kolem restaurace probíhali v rámci našeho běžeckého tréninku v Kunratickém lese. Wau, prostor vypadal úplně jinak než na fotkách, vnitřní zahrada vypadala skvěle a když mi ukázali hlavní velkou zahradu na obřad, byla jsem nadšená a hned volala Honzovi, že jsem našla užasné svatební místo a kdy se sem můžeme spolu přijet podívat.


Honzu místo také nadchlo a bylo nám sympatické, že je to 10minut pěšky od metra, je to v Praze, v přírodě a ještě nás to místo oba spojuje. Naši návštěvu jsme spojii i s oběděm a jídlo bylo výborné, takže o kvalitě rautu jsme neměli žádné pochybnosti. Svatbu jsme chtěli mít jednu z červnových sobot, bylo nám celkem jedno kterou, tak jsme se podřídili obsazeností restaurace. Datum 23.6.2018 vyhovovalo všem a já začínala být klidnější, vypadalo to, že máme konečně místo na svatbu a datum.

Dalším krokem bylo prověřit, zda-li nás někdo oddá v sobotu a navíc odpoledne, a to byl problém. Matrika neoddávala a hotovo nazdar! Na základě inspirace z předchozích svateb kamarádů, kdy využili služeb církvě, jsme začali přemýšlet o této možnosti. Obepsala jsem několik církví a jeden pán z Apoštolské církve nám potvrdil, že v dané datum a čas nás může oddat. Měli jsme s ním jednu úvodní shcůzku, kdy to bylo spíše takové povídaní o nás dvou, jak jsme se seznámili, co nás spojuje a on ná pak nastínil, jak obřad probíhá v jeho podání.


Oficiální a ta nejdůležitšjí část- místo obřadu a oddávají, bylo zařízeno a tak nezbývalo, než se zaměřit na další věci. První byly na řadě pozvánky, jak budou vypadat, formát, a tak jsem večery trávila na Pinterestu a hledala. Našla jsem jednu pozvánku, která mě zaujala a věděla jsem, že to je to ono. Honza mi to schválil, tak mi nezbývalo, než se pustit do realizace, k tomu bylo potřeba focení v ateliéru. Tím, že jsem nepotřebovala nějakého super fotografafa, ale jen fotky z ateliéru, zabrouzdala jsem na slevomatu a našla forografku kousek od Anděla.Focení se uskutečnilo během následujících 14ti dnů a i přes menší nedostatky paní fotografky, to nakonec dopadlo dobře.

Pozvánku jsme přepřipravili v power pointu včetně fotek a textu, nechali vytisknout a doručit I s obálkami. Bylo to překvapivě rychlé, takže jsme do dvou dnů měli doma štos pozvánek s obálkami a následovalo plánovaní, kdy, kde, jak a komu budeme pozvánky předávat. Byla jsem zvědavá, jestli se pozvánky budou líbit. Pozvánky sklidili celkem úspěch, tak jsem měla radost.


A teď to nejdůležitější, na co se všichni nejvíc těší, svatební šaty. Mám oblíbenou návrhářku, která kromě toho, že má svůj obchd na Jiráskově náměstí, vystavuje na různých fashion akcích a já si u ní vždy něco vyberu. Její modely jsou nápadité, originální, sportovně laděné a vždy tak trochu střelené. Už od puberty jsem věděla, že jestli jednou ten den přijde, svatební šaty si chci nechat ušít právě od ní. Napsala jsem jí email a byla jsem ráda, když její odpověď zněla ano. Nemohla jsem se dočkat naší první shůzky na kterou jsem šla s mamkou. Byl to emotivní moment, máma, dcera, svatební šaty, bylo to prostě krásné, takové holčičí. Schůzek včetně zkoušek jsme měly asi celkem 5 a bylo to tak akorát, pokaždé se ladily detaily, upravovalo se, ladilo do mé spokojenosti. Dopadlo to ještě lépe, než jsem si představovala, šaty jsou nádherné, něžné, orginální, lichotí mé liliputské postavě, mají prvky mé oblíbené mentolové zelené. Nemohla jsem se dočkat, až mě v nich Honza uvidí!



Účes jsem řešila s Nikol, která mi se svatbou pomáhala také jako koordinátorka. Každý večer jsem koukala na Pinterest a hledala inspiraci a měla jsem představu, jak by to měla vypadat. Na zkoušce to dopadlo dobře, trochu jsme to ještě poladily k ohledu na délku mých vlasů, ale bylo to tak, jak jsem si to představovala. 


Líčení jsem také hned věděla, s kým budu řešit, Andrea byla jasná volba! Líčila nás na focení Holek ve Formě a nejen že úžasně a nápaditě líčí, ale také se sní skvěle povídá. Když jsem šla na zkoušku, měla jsme už fotky šatů ze zkoušky a I účešu, což bylo pro líčení důležité. Tím, že se moc nelíčím, tak jsem se skoro nemohla poznat, bylo to nádherné. Dokonce jsme byla tak naměkko, že jsem se při pohledu do zrcadla málem rozbrečela. Uvědomila jsme si, že je to pravda, já se vdávám a budu nevěsta!

Do mého kompletního svatebního outfitu chyběly pouze boty a najít bílé lodičky, ve  kterých budu umět chodit  a budou mít velikost 35 byl snad ten nejtěžší úkol! Ale kdo hledá, ten najde a nakonec byly i za super cenu, takže pro nevěstu se zdálo být vše ready. 


Teď přišel na řadu pan ženich a jeho oblek. Měli jsme kvůli tomu několik diskusí, proč nemůže jít v černém obleku, který má doma, ale naštěstí se mi ho podařilo přesvědčit. Našli jsme svatební balíček pro muže, kdy v ceně byl nejen oble, ale i košle na míru a ponožky. Řešii jsme barvu obleku, aby to ladilo k mentolové zelené a nakonec jsme se rozhodli pro šedý oblek, myslím si, že to byla skvělá volba. Honza měl největší radost z košile a těšil se na to, až mu při gratulacích budou na rukavu vykukovat iniciály J.L. Motýlek mu ušila má švadlena, aby to byla stejná zelená, co budu mít na šatech.

Ženich s nevěstou se zdáli být připraveni, teď se muselo začít ladit vše ostatní okolo- jídlo, pití, hudba, dekorace, program, svatební tanec…no ještě nás toho čekalo dost.

Jídlo a pití jsme zvolili tak, aby se všichni dobře najedli, bylo toho dost a nešetřilo se. S pitím jsme zvolili střední cestu, pivo, víno, nealko zdarma a zbytek drinků, panáků za lepší ceny. DJ jsem si pamatovala ze svatby Honzového bráchy, byl fajn, hrál cokoliv si člověk řekl, tak jsme se domluvili sním. Na odpoledne jsem se jestě domluvila se saxofonistou, který hrál k odpolednímu rautu a bylo to moc příjemné, byl fakt skvělej!

Dekorace jsem ze začátku moc nepřožívala, ale pak mě to začinalo být líto a chtěla jsem ,aby to vypadalo hezky. Jeli jsmes Nikol do velkoskladu a udělali celkem solidní nákup, ale nakonec jsme vše použili a krásně to vše dohromady ladilo.
Ohledně programu jsme také vedli diskuse, jestli program mít, co do něho zahrnout, ale myslím si, že bylo dobře, že jsme měli něco na papíře a lidi věděli, co je čeká.


Svatební tanec bylo velké dilema, chtěla jsem aby to bylo originální, ale neměla jsem kapacitu nic vymýšlet, tak jsme oslovili taneční trenérku, která nám s tím pomohla. Byla úžásná a hlavně trpělivá a vymyslela to skvěle.

Vše se zdálo být připraveno, rozplánováno, všichni věděli, kdy, kde mají být, co má kdo za úkol, zdálo se, že se nic nemůže stát. A bum, předpověď počasí na sobotu 23.6.2018 hlásila 17 stupňů a déšt. Dostala jsem trojnásobný infarkt a začala panikařit. Obřad jsme měli mít venku a potřebovali jsme, aby nelilo, jinak bysme museli dovnitř kam by se všichni nevešli. Věděla jsem, že počasí je jediná věc, kterou si nemůžu objednat, koupit, zarezervovat, a o to více mě to budilo ze spaní. Jediné co se mi honilo hlavou bylo, že bude zima, pršet, lidi odejdou a já zůstanu sama obklopená rautem, v zimní bundě s rozmazaným make upem po hysterickém breku.

Naštěstí, to takhle tragicky nedopadlo, ale i tak na mě menší hysterie přišla, ve svatební den přesně ve 13:40, kdy ve 14:00 měl začít obřad. Byla jsem už na pokoji sama, Nikol za mnou přišla vše zkontrolovat, jestli je vše v pohodě a v tu chvíli jsem viděla z okna, jak se začinají z nebe snášet kapky destě. Sedělaj sem na posteli připravená ve svatebních šatech, v podpaždí kapesníky proti potu, a začala brečet. Nikol mě sprdla, jestli jsem normální ať neřvu, že se za 20 minut vdávám, a to mě postavilo zpět na nohy.


Když pro mě přišla podruhé už to bylo na ostro, sešla jsem dolů po schodech, kde na mě čekal táta. Je to tvrdý chlap, emoce nikdy moc neprojevuje, ale viděla, jsem jak se mu leskly oči. Byl dojatý a já taky. Začala hrát moje písnička, Amélie z Montmarku a já jsem pomalým krokem s tátou vstupovala do zahrady, prošla jsem okvětní bárnou a pak všechny uviděla včetně úsměvavého Honzi, který na mě čekal. Musela jsem se hodně držet, abych se nerozbrečela, byl to asi jeden z nejemotivnějších momentů v mém životě.


Táta mě Honzovi předal a obřad mohl začít. Upřímně si vůbec nepamauji, co kněz říkal, já jsem bylo omámena emocemi a usmívala se a pevně svírala Honzovu ruku. 


Probrala jsem se až když jsem měla říct ano a Honzu políbit.


I když mi Honza pusu dává běžně, tahle byla speciální, dlouhá, plná citů a lásky. Po podpisech přišly na řadu gratulace a to jsem brečela jak želva celou dobu, ale to už mi bylo jedno, jsem vdaná, takže rozmazaný makeup nevadí.

Oficiální část svatby byla tedy za námi a pak přišlo na řadu to, na co se lidé nejvíce těšili- jidlo, pití, party a zábava.


Celý den byl úžasný, uteklo to jako voda, lidé se bavili, smáli, jedli, pili, tančili a atmosféra byla skvělá! Mám zase slzy v očích, protože mě mrzí, že takový den nemůžu prožívat znovu a a znovu…Měla jsem kolem sebe rodinu, přátelé,lidi, které mám ráda a to je na svatbě to nejkrásnější!!!



Od toho dne jsem si dala závazek, že chci prožívat více takových dní, ne zrovna ve svatebních šatech, ale v obklopení lidí, kteří mě dělají štastnou. Rodina a přátelé je to nejdůležitější, co v životě máme a často to v dnešní uhoněné době ustupuje do ústraní, což je smutné a já to tak nechci!

Pojďmě trávit více času s lidmi, které máme rádi a nečekejme až na svatbu!

HvF Bára


4 komentáře :