pondělí 1. ledna 2018

Rok 2018


Rok 2018 je velkým rokem, tedy alespoň pro mě. Čekají mě 3 velké životní změny a já jsem sama zvědavá, jak se s nimi poperu.
Mojí tradicí je si 1.1 v podvečer sednou ke svému pracovnímu stolu doma na pražské Podbabě a zamyslet se nad předešlým rokem. Co se mi povedlo, nepovedlo, z jakých chyb se mám poučit a nestačí mi se jen zamyslet, ale potřebuji si vše napsat na papír. Napsané věci pro mě mají větší váhu a důležitost. Je to pro mě zajímavý moment, protože sama sebe nechválím, ale spíše kritizuji a pořád si vyčítám, co se mi ještě nepovedlo. Teď sedím doma, nad popsaným listem papíru a mám slzy v očích, za minulý rok jsem toho dokázala celkem dost a zasloužím si sama sebe pochválit. Zvláštní pocit, někdy vás emoce překvapí a nevíte, jak reagovat, ale je lepší se nestydět a nechat vše volně plynout, tak je to pro nás přirozené. Utírám slzy a jdu se zaměřit na rok 2018, který pro mě a mé blízké bude velký.

Berlín

O stěhování do Berlína jsem vám už psala, ale to hlavní stěhovaní se bude odehrávat až 10.ledna, kdy se konečně stěhuju do svého bytu a těším se, až budu moci říkat – u mě doma v Berlíně. První 2 týdny v prosinci jsem se v Berlíně rozkoukávala, seznamovala se svojí novou pracovní pozicí, týmem, prostředím a nebyla to úplně procházka růžovým sadem. Těšila jsem se a nepřipouštěla jsem si žádný problémy, ale opak byl pravdou. Tak nějak si to na začátku moc nesedlo, což ale teď zpětně beru pozitivně a o to víc mě to motivuje. 


Začátek prosince asi nebyl ideální timing na to, nastoupit na novou pozici do nové země, spousta lidí mělo Vánoční nasazení již od začátku prosince a s tím souviselo i spousta nedořešených věcí spojených s mým nástupem. Naopak jsem toho zmatku využila a soustředila se na hledání bytu, seznamování se s okolím, mým týmem a novými kolegy. Po zkušenosti z Holandské centrály, jsem očekávala stejný pohodový průběh, ale narazila jsem. Nejsem Němec, neumím německy a je z toho problém. Nečekala jsem to, ve světové firmě, kde je oficiální jazyk angličtina jsem předpokládala bezproblémové přijetí mými novými německými kolegy, ale úplně tomu tak nebylo.


Němci jsou odlišná mentalita, kultura a musím se s nimi naučit správně komunikovat, což teď už vím. Doteď tady pracovali pouze Němci, tudíž je jasné, že se na mě dívají jako na vetřelce, ale já se nedám a respekt si vybojuji, jen na to musím jít chytře a profesionálně. Uvidíme, jak se mi to bude dařit, rozhodla jsem se, že se nebudu přetvařovat a budu sama sebou. Chci, aby věděli, kdo jsem, jaká jsem, že mi mohou věřit a že si všichni můžeme vzájemně pomoci. Je to pro mě nová zkušenost, která ve mně probouzí spoustu pochybností a učí mě se postavit novým výzvám.

Svatba

Nejsem ten typ, co po zásnubách dává hned na sociální sítě fotku zásnubního prstýnku z hashtagem #reklaano, tím ale nechci říct, že to odsuzuji, to vůbec ne! Jen jsem si tu radost a štěstí chtěla nechat pro sebe a své blízké. 


Od puberty jsem snila o svém svatebním dni, o tom, jaké budu mít šaty, jak mě můj táta hrdě povede k oltáři a řeknu ano někomu, s kým chci strávit celý zbytek života. Ten den se blíží a já se už teď nemůžu dočkat, až ho prožiji s těmi nejbližšími, protože to je na svatbách to nejkrásnější. Máte pohromadě lidi, na kterých vám záleží a můžete s nimi sdílet vaši radost. V létě roku 2018 se stanu vdanou paní a vůbec nepochybuji o tom, že jsem na to připravená. Rozhodně si nemyslím, že tím člověk ztrácí svou identitu, svobodu a volnost, jde především o větší zodpovědnost, vzájemnou sounáležitost a toleranci. 


Uvidíme, jak se nám to s Honzou bude dařit, je to pro nás pro oba velký krok do neznáma, ale věřím, že společně zvládneme všechno, co nám společný život přinese a jednou budeme vzorem našim vnoučatům na celoživotní lásku a porozumění.

30 je jen číslo

Už je to tak, 3.srpna 2018 tomu bude přesně 30 let, co jsem se narodila na pražské Bulovce. Za tu dobu jsem toho stihla celkem dost a nemůžu si na nic stěžovat. V průběhu života se spousta věcí měnilo, hodnoty se různě posouvaly a děkuji mým rodičům a blízkým za to, koho ze mě vychovali, protože to mě dělá jedinečnou, tím, kdo jsem. Bárou Nekolovou, 153 cm usměvavou sportovní nadšenkyní, která si užívá všeho, co jí život nabízí. 


Třicetin se spousta lidí bojí, někdo se na ně těší, jiné kulatý věk začínající trojkou nechává chladným, já jsem tak nějak mezi. Určitě mě to nějak neděsí, čas nezastavíme a já vím, že jsem těch 30 let prožila, jak nejlépe jsem mohla a čeká mě další životní etapa. Nemyslím si, že bych kvůli věku začala přemýšlet jinak, měnila svůj dosavadní život, spíš je to takový zvláštní moment pro nás ženy. Jakmile se vdáte a je vám třicet a více, otázkám na děti se nevyhnete, když už jich je více, než je zdrávo, tak vás to začne štvát, ale také vás to uvádí do reality, že se to blíží. To je holt úděl dnešních třicátnic, slibovat babičkám, tchýním a vlastní mámě, že děti určitě mít budu, jen ještě nevím přesně kdy. Naštěstí mám kolem sebe blízké, kteří ví, že na mě nemají tlačit a radši se mě mají zeptat, jak mi jde CrossFit a kdy půjdu na nějaké závody. Když je člověk šťastný, má skvělého partnera a podporu okolí, tak vás ani blížící se třicítka s dotazy na děti nemůže rozhodit.


Tak tohle mě čeká v roce 2018 a mnoho dalšího! Nový rok je vždycky skvělá motivace pustit se do všeho na 100 %, jste plni odhodlání, energie a nepochybujete o tom, že to všechno vyjde. Snažím se být pozitivní za každých okolností a věřím, že když člověk věří, že se vše povede, tak tomu tak bude.

Užijte si rok 2018 jak nejlépe dovedete, buďte šťastní za každý nový den, a hlavně mějte na paměti, co je nejvíce důležité – zdraví, láska a rodina. Když tohle všechno máte kolem sebe pak pro vás bude rok 2018 procházka růžovým sadem.

6 komentářů :