sobota 7. října 2017

#HVFzáří


Nebudu zapírat, Holku ve formě měsíce září znám už dlouho. S Jiřinou jsme se před lety celkem pravidelně setkávaly na atletických závodech. Už tenkrát mi byla sympatická, i když jsme nebyly žádné velké kamarádky. Pak se naše cesty na nějakou dobu rozešly, abychom se opět setkaly v Praze. Už si nepamatuji při jaké konkrétní akci to bylo, ale stoprocentně na nějakém tréninku. Buď běžeckém nebo posilovacím. Jsem ráda, že se občas zase vidíme a těší mě, že u ní stejně jako u mě atletika vypěstovala lásku ke sportu obecně. Je dobře, že si k běhání zase našla cestu. Moc jí to sluší a vypadá spokojeně. To vyzařuje i z jejího příspěvku. Tak si ho přečtěte :-). 



Já a sport? Vše začalo vlastně už na základní škole. Zkoušela jsem volejbal, basketbal, balet, ale nic z toho mě nenadchlo. A jednoho dne mě učitel tělocviku vybral na atletické závody. Bylo to něco úplně jiného a já věděla, že atletika je to, co chci dělat.
A tím to všechno začalo. Na střední škole si mě všiml můj budoucí trenér atletického oddílu a já začala pravidelně trénovat. Zkusila jsem všechno, sprint, skoky, ale nakonec jsem zůstala u překážek. Následovaly závody, soustředění, kde jsem poznala spoustu skvělých lidí a přátel, se kterými se vídám do dneška. Závodit mě bavilo, bylo to skvělé období. Nejsladší odměnou bylo dobré umístění :-). 


Jenže pak přišlo zranění, přetrhané vazy v koleni a rázem bylo vše pryč. Dlouhé zotavování a do toho maturita. Strach z překážek a dalšího zranění. I když jsem se k tréninku vrátila, nebylo to ono. 
Pár závodů jsem absolvovala, ale už to nebylo jako dřív. Po škole jsem začala pracovat a na atletiku bylo míň a míň času.  A najednou jsem nedělala vůbec žádný sport. Práce zabrala veškerý můj čas.  
Po nějaké době jsem se přestěhovala z Mariánských Lázní do Prahy a začala další životní etapu. I když práce bylo pořád dost, nějak mi víc a víc chyběla aktivita a začalo se mi stýskat po atmosféře závodů a po tom skvělém pocitu z tréninku. A nejen to, díky každodennímu stresu se mi nedařilo přibrat na váze (opravdu přibrat, byla jsem jak vyžle) a tak jsem si řekla dost. Takhle už to dál nejde. Začala jsem zase běhat. 
Přišla první výzva. Přede mnou bylo 10km. Po pěti letech jsem si zase stoupla na start závodu. O nic nešlo, ale naplňoval mě ten pocit, že tam můžu být, zažít tu atmosféru a zkusit jestli na to mám. A měla jsem. Závod jsem si maximálně užila. A tím to vlastně všechno začalo. Objevila jsem tréninky od NIKE. První trénink byl šílený. Tři dny jsem se nemohla ani hnout. Vylézt z postele bylo opravu náročné a sednout si ještě náročnější, ale to mě neuvěřitelně nakoplo. Věděla jsem, že tohle nechci a musím máknout. A mákla jsem.  


No a teď?  Teď už si bez sportu neumím život představit. Jsem závislá! :-) Po práci se těším, že vyběhnu nebo si zajdu dát do těla. I když se musím občas přemlouvat, vím, že to pak bude skvělé. Ten pocit po dobře odmakaném tréninku je k nezaplacení. Člověk si skvěle vyčistí hlavu, přijde na jiné myšlenky a je pořád ve formě :-). Máme skvělou cvičící partu, se kterou se scházíme, jezdíme na sportovní campy, zajdeme na vínko. Občas se hecujeme, kdo zvládne víc angličáků, vyběhne rychleji kopec, nikdo se nebojí překročit tu komfortní zónu :-) a to je na tom to nejlepší. 
No a jak jsem na tom s během, testuji již druhým rokem na běžeckých závodech RunTour. Běhám pětku a závodím sama se sebou. Baví mě zjišťovat, že to vždycky jde ještě o fous lépe. A i když to někdy nejde tak jak si představuji, nevzdávám se a věřím, že příště to bude lepší. Hlavní je si to užít. 
Sport mi dal mnoho přátel, mám kolem sebe hodně lidí, co mě motivují a umí mi zlepšit náladu. A když je někdy den pod psa, vím, že ve chvíli, kdy si obuji kecky, je vše zapomenuto. A to bych přála všem. 
Nikdy není pozdě začít a najít ten správný doping. :-)


Žádné komentáře :

Okomentovat