středa 20. dubna 2016

Proč běhá Barbora B.?

Moje první běžecká fotka (věřím, že ne poslední) – 5km (jsem druhá zleva)
Slíbily jsme vám i další dva příběhy našich čtenářek. Tak tady je první z nich. Je asi jen shoda náhod, že obě holky jsou fotbalistky :-) Obě story mají něco do sebe, začínáme s Bárou...
Narodila jsem se na malém městě na Vysočině. Protože jsem byla téměř jediná holka na naší ulici a s panenkama mě nebavilo si hrát, přidala jsem se ke klukům, se kterými jsem hrála fotbal na louce. Docela mi to šlo, takže když jsme s rodinou přestěhovali do Brna, otec mě přihlásil do týmu dívčí kopané. Díky tréninkům třikrát týdně a víkendovým zápasům jsem se naučila disciplíně. Závodně jsem se tomuto sportu věnovala od dvanácti do přibližně mých pětadvaceti let. 


Možná bych závodně hrála i dál, ale přišlo mi do cesty zranění. Kolikrát sportovec za celý život slyší od okolí „Sportem k trvalé invaliditě“... Při jednom zápase jsem špatně došlápla a přetrhala si vazy v kotníku. Lékař na ortopedii mi dal sádru, aniž by cokoliv zjišťoval. Druhý týden mě začalo bolet lýtko v sádře. Říkala jsem si, že je to asi tím, že hodně chodím (se sádrou jsem chodila do školy, na brigádu..). Když mě další týden začalo bolet stehno, říkala jsem si, že už to asi něco znamená. Šla jsem na pohotovost do nemocnice, kde si mě nechali, udělaly testy a druhý den mi oznámili, že mám trombózu. A plicní embolii k tomu. Když mi sdělili, že s fotbalem je už konec, rozbrečela jsem se. Brečela jsem den, dva...nemohla jsem se smířit s tím, že se musím zřeknout toho, co mám tak ráda. První týdny po propuštění z nemocnice jsem byla ráda, že žiju a s fotbalem se rozloučila. Protože mi pohyb chyběl, začala jsem běhat. Nejdřív v užším okolí bydliště, postupně se vzdálenosti a čas navyšoval, až jsem byla schopná běžet vkuse půl hodiny – pro mě v té době nadlidský výkon. Ani ve fotbale moje fyzická kondice nebyla to, na čem bych mohla stavět svůj fotbalový výkon. :-) 


Ve stejném roce jsem skončila vysokou školu a odjela na pracovní štáž do Španělska. Protože jsem pracovala pouze dopoledne nebo večer, měla jsem hodně volného času a v běhání pokračovala. Začalo mě to bavit. Nikdy bych tomu nevěřila. Chodila jsem běhat třikrát týdne cca hodinu a byla jsem na sebe pyšná. Vždycky jsem se u toho pěkně odreagovala a přemýšlela o plánech po návratu do Prahy. V Praze jsem toho moc nenaběhala, neboť jsem se sbalila a jela na devět měsíců zlepšovat angličtinu do Anglie. Opět jsem měla odpoledne volné, tak jsem pokračovala v běhání. Už jsem si začala měřit vzdálenosti a zjistila jsem, že pořád „piluji“ pětku. Po návratu do Prahy jsem si řekla, že své běhací zkušenosti zúročím v závodě a vloni v září jsem se přihlásila na 5km Běh pro ženy. Čas nebyl špatný – 26min – což mě motivovalo se přihlásit na letošní 10km Birell běh. Nyní se snažím trénovat a věřím v posouvání běžeckých met. :-) 

Zahájení běžecké sezóny 2016 s Nike

Již vloni jsem se účastnila několika běžeckých tréninků od Nike, kde jsem potkala podobně založené běžce a dobrou partu lidí, což mě motivuje zapojit se do trénování i letos. Dobrá zpráva na konec – vrátila jsem se k fotbalu. Rekreačně hraji futsal ve studentské soutěži „Strahovská liga“. Doma mi visí plno medailí a doufám, že i letos se dostaneme na bednu. :-) Navíc vloni jsem se prvního závodu zúčastnila se svými spoluhráčkami. Doufám, že i letos se ke mně připojí. 

Žádné komentáře :

Okomentovat