čtvrtek 14. dubna 2016

Proč běhá Bára?

Když jsme s Léňou vymýšlely témata na další články, přišlo mi toto téma jednoduché a že se mi to bude psát samo.
Opak je pravdou, zdánlivě jednoduchá otázka proč běhám, se stala záludnou. Po dlouhé době jsem se musela v klidu zamyslet, co pro mě běh znamená, co mi dává, co mi bere a jak mě na mé životní cestě doprovází. U některých vzpomínek jsem se zasmála, u jiných jsem měla na krajíčku slzy dojetí a některé ve mě vyvolaly adrenalin.


Běhat jsem začala poměrně brzy a to v 8 měsících. Chudák máma nečekala, že se má laská k pohybovým aktivitám projeví už takhle brzy. A brácha? Ten trpěl :-) Malý běhající terorista, co slintá, chce všechno co je jeho a na nočník to často nestihne :)! V průběhu prvních let života si táta začal mnout ruce, že ze mě vychová druhou Navrátilovou a s přípravou na mou budoucí kariéru tenistky neotálel. Od 5 let jsem docházela jako doprovod bráchy na pražský Olymp na kondiční přípravu, samozřejmě v dětském pojetí. Běhala jsem na ovále jako divá a bráchovi pila krev, protože mě to bavilo, byla jsem rychlá a nic mě nikdy nebolelo. Za nedlouho jsem dostala do ruky dřevěnou pálku a kariéra Barbory-Sereny Williams mohla začít. K tenisu patřila kondička, na kterou jsem docházela pravidelně s ostáními dětmi z tenisového oddílu. Vzpomínám si, že byl trenér nadšený, že jsem hrozně rychlá a jdou mi sprinty, starty z různých poloh a mám rychlou reakci. Je to trochu paradox, když se teď věnuji vytrvalostnímu běhu, ale to předbíhám. 


Tenisová kariéra se ubírala správným směrem, trénovala jsem, chodila na kondičku, zvládala chodit do školy a k tomu ještě na basket. Táta měl radost, že půjde někdo v jeho tenisových šlépějích a mě to celkem bavilo. Začala jsem jezdit na turnaje, vyhrávat i prohrávat, ale do toho jsem měla první krizi-přestávalo mě to bavit. Chyběli mi kamarádi, tým lidí, někdo s kým si můžu dělat na tréninku legraci…na kurtu jsem byla jen já a trenérka a to přestávalo dělat dobrotu a tenis se mi začal protivit. Ozvalo se i moje ještě dětské tělo a dopadlo to tak, že jsem měla zánět šlach na pravé ruce a na půl roku byl s tenisem utrum. Po půl roce jsem se zkoušela vrátit, ale chuť do tenisu se mi nevrátila a  tak i přes velké tátovo zklamání jsem s tenisem skončila.


Chvíli jsem nedělala nic, ale pak jsem našla jiný tenisový tým, kde  byla skvělá parta lidí, co hrála pro zábavu a drželi při sobě. Chodili jsme společně i běhat a kluci mi říkali, že mi to dost dobře běhá, proč se tomu něvěnuju. Já si v pubertálních letech myslela, že je to jen zaobalení balící techniky a nevěnovala tomu moc pozornosti.
S běháním, tedy spíš joggingem ve volném čase, jsem začala až s příchodem na FTVS a to zejména díky nabídce brigády běžeckého trenéra pro firmu Nike. Řekla jsem si wau, to zní super, proč to nezkusit. Nikdy jsem sice atletiku nedělala, ale základy mám z kondičky z tenisu, tak třeba to klapne a vyšlo to! No jo, ale nezbývalo nic jiného než začít opravud běhat :) !


Nevěděla jsem ani moc kde běhat, tak jsem začala běhat v okolí našeho domu a postupně zjištovala, kam se dá v okolí vyběhnout. Oblíbila jsem si letohrádek Hvězdu a Ladronku. Běhala jsem, protože mi to dávalo prostor být jen sama se sebou. Pustit si příjemnou hudbu, přemýšlet, vyčistit si hlavu a svým způsobem sebe sama vyzývat k lepším výkonům.


První velký běžecký zlom nastal na erasmu v Římě, kdy jsem byla sama v cizí zemi a měla najednou spoustu volného času, který jsem sama se sebou musela trávit a tak jsem začala běhat. Běhala jsem každý den, přidávala kilometry, hecovala se, že další den uběhnu víc, a další den ještě víc. Vražedné běžecké nasazení mi vydrželo asi 3 měsíce a jednoho dne přišlo to, čeho jsem se bála, úplné vyhoření. Viděla jsem běžecké boty a udělalo se mi zle. Chudinky boty zůstaly v botníku skoro celý měsíc a rozběhla jsem se pak až na Vánoce v zasněžené Hvězdě a řekla si, že začnu znova, lépe a hlavné méně.
Po necelém roce po návratu z erasmu jsem běhala i nadále, ale spíše doplňkově k mým dalším sportovním aktivitám.


Další velký zlom přišel, když jsem poznala Honzu. Začali jsme běhat spolu, baví nás to, máme společný koníček, zábavu a navzájem se v běhání hecujeme. Z předešlé ne úplně povedené tenisové kariéry jsem si ponechala blok ze soupeření, zápasů a závodění a ještě doteď s tím bojuji.  Než jsem potkala Honzu, tak by mě nenapadlo jít na běžecký závod, už jenom to slovo závod ve mě vzbuzovalo rozporuplné pocity a jakýsi strach. Zanedlouho mě Honza přemluvil k prvnímu závodu, pak k dalšímu a dalšímu a k mému překvapení jsem nebyla poslední, ani průměrná, byla jsem docelá rychlá a řadila se na přední příčky. Tři roky zpátky to bylo první testovací závodní období, sama v sobě jsem musela vybojovat překonání nepříjemných pocitů ze závodění a pokusila se najít v závodění zalíbení a to se mi naštěstí podařilo.
Nyní je běh můj nejlepší kamarád, vrba, které můžu všechno říct, tmohu s ním trávit čas na čerstvém vzduchu, postěžovat si, relaxovat a při závodech mi dodavá adrenalin a zdravé sportovní seběvědomí.


Proč tedy běhám?

V běhání jsem našla, co mi v tenise chybělo - volnost, vzdušnost, radost, pozitivní náladu, relaxaci, úspěch, uspokojení, ale i dřinu, bolest, neúspěchy a prohry. Tohle všechno ke sportu patří a já jsem šťastná, že můžu běhat, závodit, bojovat, trénovat a to všechno si užívat společně s Honzou.

 

Žádné komentáře :

Okomentovat