neděle 27. prosince 2015

Prožijte každý den naplno


Tento článek jsem neplánovala, vznikl jako reakce na událost, která se mi stala před pár dny na cestě zpět z týdenní dovolené u moře. Díky tomu jsem si znovu připomněla, co je v životě opravdu důležité.
V prvé řadě, je to život samotný, kdy někdy pouhá setina vteřiny rozhodne a může váš život změnit.
Rodina a osobní život, žít bez rodiny a partnera je prázdné a nudné a bez nich život nežijeme, jen přežíváme.
Pozitivní nálada, stává se mi, že jsem naštvaná nebo nepříjemná, když se mi něco nelíbí, nesouhlasím s něčím, ale nemůžu to ovlivnit. Je lepší najít vždy na dané věci něco pozitivního a povznést se nad daný problém.
Slušné vychování, nejsem vychovaná v klášteře, občas mluvím sprostě, a nečtu etiketu slušného chování každý den, ale na druhou stranu chování na úrovni, slušné vystupování ve vztahu k okolí o vás vytváří obrázek okolnímu světu.
Namyšlenost a nadřazenost, tyhle dvě vlastnosti mne zdvihají ze židle a mám chuť šlehat oheň, obzvlášt od lidí, kteří by měli raději mlčet a stydět se někde v koutě. 

Co se tedy vlastně stalo?

Vracely jsme se s mamkou z Kapverdských ostrovů z týdenní dovolené u moře. Vše šlo podle plánu, autobus nás vyzvedl na hotelu, přijely jsme na letiště, odbavily se a měli asi hodinu před nástupem do letadla. Daly jsme si kávu, četly si a dávaly si dohromdy to do list, co vše po návratu musíme zařídit.
Blížil se čas odletu, přesunuly jsme se ke vstupu na letištní plochu a dle instrukcí letištního personálu jsme všichni šli směrem k letadlu. Usadily jsme se na místa, pročítaly denní tisk a nenápadně zkontrolovaly barvu kůže, zda-li jsme opalování daly maximum. Vše vypadalo připraveno k odletu a najednou se ozvalo hlášení kapitána, který oznamoval technickou závadu na letadle, všichni musíme opustit prostor letadla a vzít si sebou osobní věci.
Upřímně, trochu mě to vyděsilo, ale stává se to, tak  ať to hlavně opraví a letadlo je v pořádku.
Vrátili jsme se do letištní haly a 150 naprděných Čechů se začalo projevovat. Někdo zamířil hned do bistra a dal si panáka, někdo nadával, další dělali katastrofální scénáře a zbytek si poslušně sedl a vyčkával na další informace.
Asi po hodině přišel osobně kapitán v doprovodu letušek, všechny si nás svolal a oznámil nám, že závada je větší než se předpokládalo a oprava bude trvat nejméně 6 hodin a poté se uvidí, zda-li odletíme nebo ne.
Chudák kapitán bílý jak stěna to ještě ani celé nedořekl a už se začali ozývat pirmitivové v tílku a ponožkách v sandálích, jestli si dělají legraci? Kdo jim to čekání zaplatí? Že chce okamžitě svůj kufr, že je to banda blbců atd.
V tu chvíli, i když mám 155 cm, jsem podle mě vyrostla na 190 cm a šla mi pára od uší. Máma to na mě viděla a řekla mi klid, je to nějaký primitiv.
Měla jsem chuť si stoupnout doprostřed toho negativně pokřikujícího shluku lidí a říct jim: ,,Halo, posloucháte se vůbec?!! Rozhlédněte se kolem sebe! Jste zdraví, živí v letištní hale a rozbité letadlo stoji venku! Taky jsme mohli být ve vzduchu, sědět upocení na sedadle a promítat si svůj život a doufat, že přežijeme! Tak se uklidněte a panu kapitánovi poděkujte a pojdme je podpořit naší tolerancí a trpělivostí.
Tento moment se vztahuje k prvnímu bodu, tedy vážit si svého života a prožívat každou jeho chvíli naplno.


Jakmile se situace trochu uklidnila, napsala jsem Honzovi, že máme poruchu na letadle a že se neví kdy a zda-li vůbec poletíme.
V tu chvíli mi to došlo, vždyt jsem na něj byla nepříjemná, než jsem odjela a on za nic nemohl, jen jsem byla unavená. Sakra, slíbila jsem babičce, že jí zavolám a zajdeme na kafe a pomůžu jí vybrat zimní kabát. Táta nás chtěl s Honzou pozvat na večeři, abychom mu povyprávěli o Americe a ukázali fotky, neteři slibuji už rok, že jí vezmu do zoo a vykašlala jsem se na ní…..
A takhle bych mohla pokračovat dál a dál…a tím se chci dostat k druhému bodu čili k rodině a osobnímu životu. Nestyďte se za to říkat lidem, že je máte rádi, udělejte si čas na babičky, dědy, neteře a věnujte jim svůj čas. Jsou chvíle , kdy už to nemůžete vzít zpátky a budete si to do konce života vyčítat.


V letištní hale začínala po třech hodinách panovat negativní nálada, některé opálené kypré účastnice zájezdu se měnily v nesnesitelné hysterky a z chlapů se stávali legračně agresivní postavičky.
Bod číslo tři - pozitivní nálada ať se děje co se děje! Neztrácejme energii nad nečím, co nemůžeme ovlivnit, zbytečné pak šíříme  negativní emoce kolem sebe a zárověn vyčerpáváme i sami sebe a vidíme věci zkresleně, mnohem více negativně, než opravdu jsou.
Po další hodině už lidi nebyli negativní, ale z větší části společensky unavení. Pili pivo na litry, chudáci místní barmani nestačili plechovky s pivem chladit a vodku doleváli rychlostí světla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a bylo mi z těch lidí nanic. Co si o sobě myslí? Opijou se tu do němoty, křičí na celé letiště, obtěžují tím ostatní a mají blbé řeči. 



Abych to zkrátila, letadlo se opravit nepodařilo, kolem půlnoci nás odvezli zpět na hotel a více informací k odletu jsme měli dostat další den ráno.
Vracím se k bodu tři a pozitivní náladě, den navíc na Kapverdách v super hotelu, tak to je bezva ne? Poležím si ještě pár hodin u bazénu navíc, dám si k snídani ten skvělý meloun a čerstvý ananas a přiletím ještě vice opálená. Zajímalo by mě, kolik lidí to vzalo pozitivně, tak jako já.
Nakonec jsme letěli další den v 16.30, novým letadlem a dovolenou jsme si tak prodloužili o jeden den. A tím se dostáváme k poslednímu mému bodu a to nadřazenosti a namyšlnosti.
Bráchova manželka je letuška a tak nám zařídila sedadla v přední části letadla v části business class. S mamkou jsme se za to trochu styděly, že jsme tam protekčně, tak jsme nastupovaly do letadla jako poslední, aby nás ostatní cestující neprobodávali pohledem.
Vedle nás přes uličku seděl starší pán s paní a upřímně bych si nejenže nemyslela, že létají v bussines class, ale jejich outfit ala flanelová košile, sandale v ponožkách  vypovídal spíše o opaku. Sama jsem se napomenula, jaká jsem zlá a že to není fér je hodnotit podle toho jak vypadají, a přestala jsem tomu věnovat pozornost a začetla se do novin. 


A pak se začal pán projevovat, jsem tady za ten business dal 10 tisíc a nikdo mi nedá ani šampaňské?! Nic žádná odezva…zopakoval to asi pětkrát, stále zvyšoval hlas a rozhlížel se kolem sebe jestli ho někdo poslouchá. Nikdo moc neregaoval, tak se začal dívat lidem konkrétně do očí a ptal se jich, taky jste dali 10 tisíc za business a nic nemáte? Šampanské? Oříšky? Deku? Polštář? A dalších 100 věcí…My s mamkou jsme mlčely, my jsme si nic nezaplatily a jsme tu tajně na protekci (díky, Terko) a ostatní tak napůl pusy přikyvovali a četli si dál noviny. Pán "sandále" si nechal zavolat letušku, byl na ní nepříjemný, částku 10 tisíc jsem slyšela ještě asi tak padesátkrát a chuděra letuška z něho byla pěkně nesvá. Pan buran ale docílil svého, letuška za ním chodila každých pět minut, pořád mu něco nosila a on měl stejně stále nějaké připomínky.
A to je poslední bod, nadřazenost a namyšlenost některých lidí nezná mezí. Pan "sandále" by se měl nejdříve naučit slušně vyjadřovat, možná se občas podívat do zrcadla a zamyslet se nad tím, co chce říct a jak to řekne, než otevře pusu. 
  
Do Prahy jsme doletěli v pořádku, s mamkou jsme si odpočinuly, chytily hezkou barvu, po delší době si pořádně popovídaly a přivezly si pozitivní energii.

Hned po přistání jsem se doma Honzovi omluvila, že jsem na něj byla před odjezdem nepříjemná, další den si domluvila kafe s babičkou a vyrazily obhlédnout nabídku zimních kabátů, s tátou naplánovala společnou večeři, a ráno se probouzím s úsměvem a pozitivní náladou, protože jsem vděčná za každý nový den.



Žádné komentáře :

Okomentovat