úterý 22. května 2018

Kuba a její tajemství...



Tak tohle je asi rekord…Přiznávám se, že některé články mi trvaly déle, než jsem je sepsala, ale tenhle článek mi trval věčnost! Na Kubě jsme byli v listopadu, teď je konec května a ani nepočítám kolikrát se v mém Personal To Do Listu objevilo - napsat článek o Kubě. Na druhou stranu, všechno má svůj čas a Kuba si svůj čas rozhodně zaslouží.

Kuba rozhodně nebyla v mém cestovatelském plánu, nikdy jsem nad ní ani nepřemýšlela. Po skvělém zážitku z cestování po Indonésii, jsme s Honzou spíše inklinovali k baťůžkářské dovolené někde v přírodě a celkově to pojmout dobrodružně na pohodu. Tak proč jsme tedy vyrazili na Kubu?


 Celý nápad se zrodil na lyžích v Rakousku, kde jsme byli s mýma rodičema. Seděli jsme večer u vína a řešili jsme cestování, naši zavzpomínali, jak je mrzí, že jim před pár lety výlet na Kubu nevyšel. Měli jet se známými, ale ti jim to na poslední chvíli odpískali a celá dovolená se tak zrušila. Naši se na sebe smutně zadívali, pak vrhli nadějný pohled na nás a říkají, nechcete jet s námi na Kubu?

No nápad to byl jistě zajímavý, ale s Honzou jsme to potřebovali promyslet, protože jsme si nebyli jistí, jestli Kuba je právě to místo, kde chceme strávit dovolenou. Čas ubíhal a naše jejich nápad a naděje v cestovatelské parťáky stále neopouštěla a vyptávali se, co a jak, jestli teda pojedeme. S Honzou jsme usoudili, že je to skvělá příležitost a že když ne teď, tak sami se na Kubu asi nevydáme. Naši procestovali svět a jsou zkušení cestovatelé, takže jsme věděli, že to bude vše skvěle naplánované a uvidíme všechny krásy Kuby.
Pro mě s Honzou to byla i určitá pohodlnost, rodiče vše naplánovali a my se v podstatě přidružili k jejich plánu. Až potom, co jsme se domluvili, že jedeme s nimi a koupili letenky, jsem se začala zajímat o to, kam vlastně jedu. Věděla jsem pár základních informací o aktuální politické a životní situaci, ale rozhodně to nezkoumala do detailů.


 Letenky jsme kupovali přibližně 2 měsíce dopředu, konkrétní data nám byla celkem jedno, ale potřebovali jsme se trefit do rozmezí čtyřech týdnů v průběhu října a listopadu. Potřebovali jsme to nakombinovat tak, aby naši společně s Honzou přestupovali v Amsterdamu a přisedli ke mně do letadla, já jsem měla z Amsterdamu přímý let. Cenově mě překvapilo, že má přímá letenka byla o necelé 2000 Kč dražší, než když ostatní letěli z Prahy a v Amsterdamu přestupovali. Letenka mě vyšla na necelých 20 000 Kč. Nedokážu říct, jestli bych se dostala níž, kdybych to kupovala více dopředu, nebo byla flexibilnější v době kdy letět, letenka holt bývá vždy drahá položka z celkového cestování. Letenky koupeny a teď nastal čas na plánování a domluvení se, jak vlastně naše společná dovolená bude vypadat. Co si budeme povídat, měla jsem z toho trochu obavy, na 19 dní letět s rodičema na dovolenou není jen tak, obzvlášť když už spolu několik lez nežijeme.


Většina z mých dovolených, které jsme doteď zažila byli v pozitivním duchu, člověk se vrátil pozitivně naladěný, odpočinutý, opálený a těšil se na další cestování. Kuba mě v tomto ohledu nemile zaskočila, protože to byla má první dovolená, kdy se člověk vrátil rozhozený z toho, co viděl a zažil.

Nějaký hrubý plán cesty jsem před odjezdem viděla, ale nic moc mi to neříkalo, nechávala jsem se překvapit. Místo překvapení jsem první dny prožívala spíše šok, vnitřně ve mně bojovala lítost, soucit, ale i naštvaní vůči místním lidem a situaci, která na Kubě vládne.

Tenhle článek se stává rekordmanem, co se týče doby jeho celkového plánování a psaní. Jeden z hlavních důvodů je čas, který jsem potřebovala na to, abych všechny zážitky z Kuby vstřebala a sepsala. Kuba je specifická a jedinečná v mnoha směrech a je to jedno z málo míst, kde cítíte protichůdné emoce v ten stejný okamžik.


 Do hlavního města Kuby - Havany, jsme přiletěli v pátek odpoledne. Let probíhal bez problému, letěli jsme s KLM, kde je vždy úroveň služeb zaručena. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že věkový průměr letušek byl asi 60 a letadlo už by také stálo trochu modernizovat. Letiště vypadalo řekla bych normálně, ne moderní, ale také ne úplně zastaralé. Po vyzvednutí zavazadel jsme se vydali do letištní haly a začala mise - výměna peněz a půjčení auta.

Přečetli jsme si, že kartou se moc platit nedá, tak jsme raději nechtěli nic nechat na náhodě a vyměnili si peníze hned na letišti. Na Kubě mají dvojí měnu - CUC a CUP, kdy pouze jedna měna- CUC-je určena pro turisty a druhá měna CUP je pro místní obyvatele. Asi nebudete překvapení, že měna pro turisty je přibližně 4x tak vyšší než pro místní obyvatele, ale jiná možnost nebyla, tak jsme to neřešili a peníze proměnili. Další na programu bylo auto, což bylo peklo! Půjčit si auto dopředu bylo nemožné, snažili jsme se o to asi v pěti půjčovnách a nikde auta nebyla, věděli jsme, že máme 4 dny v Havaně na to auto půjčit, a proto jsme začali s dotazy hned po příletu na letišti, odpověď byla nečekaně-ne nemáme. Z letiště jsme si vzali taxíka a jeli do tzv Casa Particula, což bylo ubytování u místních lidí, kdy vám pronajmou pokoj s koupelnou a většinou v tom bývá zahrnutá i snídaně. Tento typ ubytování poznáte podle obrázku kotvy na dveřích domů a nemusíte se bát, ubytování kapacita je mnohokrát vyšší než poptávka.


Bydleli jsme v rodině lékaře a jeho manželky v centru Havany a tady přišel první šok, oni takhle opravdu žijí?! Vždyť se jim ten dům boří! Oni nemají chodníky? Proč je všude taková špína? A to je jako náš pokoj? Kde je toaleťák? A spousta dalších otázek se mi honilo hlavou… Na pokoji jsme se vysprchovali, převlékli se a vyrazili se do centra seznámit s Havanou. Zasekli jsme se hned v první ulici, kde jsme se fotili s místníma bourákama, ty jejich naleštěný auta asi zaujmou každého turistu. 


Šli jsme ulicí, dívali se kolem sebe a nikdo nemluvil a jen jsme se po sobě dívali, tak tohle je Kuba. Lidé žijí na ulicích, sedí na židlích, povídají si, hrají domyno, kouří, pijou, křičí na sebe a život jim tak nějak běží. Nemají si co závidět, všichni žijí stejně, všem padají domy na hlavu, v obchodě si koupí všichni to stejné, platy mají tabulkové a okolní svět?! Moc netuší, co mimo Kubu děje, vše je cenzurováno a moc nevíme, co vlastně všechno ví a neví. Procházeli jsme centrem a rozhlíželi se kolem sebe, restaurace byla na každém rohu a místní naháněči na vás pokřikovali ať jdeme ochutnat jejich Mojito. Všude nabízeli vesměs to stejné, takže jsme se spíše rozhodovali podle toho, jak restaurace vypadala. 


V nabídce najdete převážně ryby, mořské plody a maso podávané s rýží, zeleninovou oblohou a na požádání vám dají hranolky. Já jsem po celý pobyt střídala dvě jídla - krevety a kalamáry v rajčatové omáčce. Chuťově to bylo dobré, ale po pár dnech jsem brečela po zelenině, salátu, toho tam bylo nedostatek.


V Havaně jsme byli celkem čtyři dny a troufám si říci, že jsme viděli vše, co jsme měli vidět včetně návštěvy rumové muzea a továrny na tabák. Každý den jsem se stavovali asi v deseti auto půjčovnách s pozitivní vidinou půjčení auta, ale bylo to marné, všude nám tvrdili, že všechna auta jsou půjčená. Bylo pondělí pozdě odpoledne, procházeli jsme jednou z Havanských čtvrtí a už jsme ztráceli naději, že budeme mít auto. Vymýšleli jsme, jak to uděláme, jestli půjčíme auto s řidičem, nebo pojedeme autobusem, nebo co teda budeme dělat. 

Viděla jsem auto půjčovnu, tak jsem řekla, že to půjdu zkusit, za to nic nedáme. Byla tam taková vnadná blonďatá Kubánka s celkem dobrou angličtinou, nahodila jsem zoufalý výraz a hned zmínila, že auto potřebujeme na 14 dní. Rozzářili se jí dolary v očích a říká: Car? Tommorow? 2 weeks? No problem! Office…come…Tak jsem s ní šla do officu a doufala, že to klapne. Klaplo to! Myslím si, že rozhodla doba půjčení, 14 dní pro ně znamená celkem velký obnos, takže možná zrušila půjčení někomu jinému na kratší dobu a upřednostnila nás. No fér to není, ale v tu chvíli nám to bylo jedno, potřebovali jsme auto!


Další den jsme se rozloučili s našimi hostiteli a vyrazili směr další dobrodružství. Taxíkem jsme se nechali odvézt i s taškama do autopůjčovny, nabalili auto a vyrazili směr další dobrodružství. Druhou zastávkou byla oblast Vignales, kam jsme se těšili na přírodu a klidnější místo, než je Havana. Na Kubě máte jednu dálnici, ale je to silnice 456 třídy s metrovýma dírama, takže max rychlost je mezi 50-70 km za hodinu. Myslíte si tedy, že 150 km ujedete jak prd, ale opak je pravdou, je to celodenní výlet. Cestou jsme se na chvíli zastavili ve městě Cientefuegos, dali si kafe a pokračovali směr vesnice Vignales. Měli jsme tip na ubytování od našich hostitelů z Havany, takže jsme jeli na přesnou adresu. Nakonec měli plno a pan domácí zavolal kámošovi a do 5 minut jsme měli ubytování o ulici vedle. 

Co se týče cen ubytování tak to není zas až tak levné, v Havaně jsme na osobu na pokoj platili 30 CUC + 5 CUC za snídani na každého. Ve Vignales to bylo trochu méně- 25 CUC na osobu a 5 CUC za snídani, takže za den na člověka 600 kč, což je dost. Pro Kubánce je to jediná možnost podnikání, takže se na vás snaží vydělat. Ze začátku jsme se to snažili tolerovat, ale pak už nám také došla trpělivost. Jakmile viděli turistu tak si nás automaticky zaškatulkovali do kolonky-milionář. Když jste si spočítali ceny za jídlo, ubytování, tak vás to vyšlo jako dovolená v Evropě, ale v mnohem horších podmínkách. Na druhou stranu, bylo pořád lepší bydlet u místních lidí než využívat hotel.



Vignales je vesnička uprostřed krásné přírody s hlavní turistickou ulicí, kde najdete jednu restauraci vedle druhé včetně diskotéky a barů. Večer jsme si celu ulici prošli a opět podle dojmu jsme vybrali restauraci, ve které jsem si dala jak jinak než krevety v rajčatové omáčce ! Další den nás čekal výlet do přírody-konečně! Po Havaně jsme se těšili na klid, přírodu a že budeme alespoň trochu aktivní. Nebyla to žádná náročná turistika, ale nakonec jsme byli celkem uchození. Největším zážitkem byla zaplavená cesta, kde byl připravený borec s koněm a za jeden CUC nás převezl na druhou stranu. Vždyť říkám, hledají jakoukoliv možnost, jak si vydělat ! Večer jsme opět skončili na hlavní ulici, kde jsme zvolili jinou restauraci, kde jsem se odvázala a dala si grilované kalamáry.


Následující destinace byla v oblasti zátoky sviní , kde jsme měli v plánu národní park a krokodýlí farmu. Cestovali jsme autem celý den, takže jsme do cílového místa přijížděli až k večeru a míjeli jsme krokodýlí farmu. Nikde nebylo napsáno, zda-li ještě mají otevřeno, nebo zavřeno, tak jsme to riskli zajeli tam. Měli jsme štěstí, protože sice už zavírali, ale asi se nudili a chtěli si ještě vydělat, tak nás vzali na milost a měli jsme exkluzivní prohlídku. Tolik krokodýlů jsem pohromadě nikdy v životě neviděla! Dokonce jsem jednoho malého držela a krmila ty obrovské krokodýli samce. Když si zpětně uvědomím, jak to tam vypadalo, provizorní oplocení a celkově takové freestylové opevnění, tak jsme měli štěstí, že krokodýli zůstaly za plotem.


Ráno jsme vyrazili do národního parku, hlavní atrakcí měli být ptáci a plameňáci, ale byli jsme tam brzy a tolik ptáků tam ještě nebylo. Naopak jsme měli atrakci s krabama, tak obří kraby jsme nikdy neviděla a byly všude! Odpoledne jsme vyrazili na místní pláž a užili si první Kubánské koupání a relax na pláži.

Další den nás čekal přesun do Trinidadu, jen jsme měli malý problém-nebyl benzín. Prostě nedovezli benzín a měli jsme smůlu…Měli jsme na dojezd do nejbližšího města Cientefuegos, ale neměli jsme jistotu, že tam benzín bude. Nezbývalo nám ale nic jiného než vyrazit a když by benzín nebyl, holt bychom museli přespat tam a doufat, že další den benzín přivezou. Benzín naštěstí měli, sice až na čtvrté pumpě, ale kdo hledá najde! 

Tak jsme mohli pokračovat v cestě směr Trinidad, kam jsme dorazili kolem 4 hodiny odpoledne. Opět jsme měli tip na ubytování, ale později jsme litovali, byla to bída a paní domácí byla hodně striktní Kubanská žena s natáčkama a cigárem v puse. Trinidad se mi líbil ze všech měst nejvíce, měl své kouzlo, hlavní ulice nebyly špinavé, ve městě to žilo a spousta turistů okolo tomu dodalo atmosféru dovolené. Centrum města bylo malé, takže jsme ho měli projité za chvilku a před sebou ještě celý večer. 



Zavítali jsme do známého podniku La Bodegita Del Mondo a dali jsme si brzkou večeři a samozřejmě mojito. Po jídle jsme se procházeli městem a posedávali na schodech na náměstí, poslouchali místní muzikanty a užívali si toho, že nic nemusíme.



Další den jsme se opět těšili na trochu přírody a vyrazili jsme a vodopády. Z Trinidadu se dalo podniknout několik výletů, ale některé byli s průvodcem, což jsme nechtěli, tak jsme zvolili výlet, kam můžeme dojet sami a nemusíme se na nikoho vázat. Výlet nebyl dech beroucí, ale po pár dnech ve městě, jsme potřebovali na vzduch do přírody, takže to byla dobrá volba. Šlo se asi hodinu dolů z kopce směrem k vodopádu a nahoru jsme to šli cca 90 minut. Do přírodního jezírka jsme vlezli jen nohama, ale spousta turistů, to vzala po hlavě a koupali se. Po výletě na vodopád jsme jeli zpět do Trinidadu, kde jsme měli zaplacenou ještě jednu noc. 

Mamka našla na večer skvělou restauraci, jídla byla úžasná, a i personál byl takový jiný, více zaměřený na turisty. Měli skvělou angličtinu a byli moc milý, po dlouhé době jsem neměla krevety v rajčatové omáčce, ale dala jsem si salát s humusem, semínky a sýrem a byl výborný!!! Večer jsme zakončili po kubánsku s doutníkem na terase. 



Ano, i holka ve formě si výjimečně zakouří, být na Kubě a nedat si doutník? No nebyla to žádná dobrota, ale prostě to k tomu patří! Další den jsme se rozloučili s paní domácí s natáčkama a vyrazili dál. Další na programu byla Santa Clara, kde jsme chtěli přespat jednu noc a vyrazit na ostrov Santa Maria a konečně si užít trochu moře a koupání.

Santa Clara nás moc neoslovila, bylo tam jedno náměstí, a to bylo vše. Měli jsme celkem příjemnou Casu particulu, tak jsme pak večer seděli venku a povídali, dovolená se nám, pomalu přehoupla do druhé části.

Další ráno jsme se vydali směr ostrov Santa Maria, kam jsme se těšili na úžasné pláže a chvíli odpočinku. Čekala nás jízda autem po 48 km dlouhé silnici, která vedle přes moře, nechápala jsem, jak to někdo zvládl postavit. Dorazili jsme na ostrov a čekala nás bojovka jménem najdi hotel. Nečekali jsme, že to bude problém, a to především z důvodu předešlého hurikánu, ostrov nebyl v nejlepší kondici. Všude byly popadané stromy, rozbité domy a já přestávala věřit, že se dočkám pláže a moře. Další hotel v řadě nás odmítl, že budou otvírat až za tři týdny a doporučil nám jeden z mála hotelů, který by měl být již v provozu. Bála jsem se věřit, že to klapne a už jsme se viděla v autě na cestě zpět. Usmálo se na nás štěstí a hotel byl opravdu v provozu a měl volno! Zabookovali jsme si dvě noci a já se nemohla dočkat až skočím do azurového moře. 


Hotel byl prázdný, bylo to až strašidelné, mohlo nás tam být tak maximálně 50 turistů. Užili jsme si dva dny pohody a být zpět v komfortním zázemí - hotelový pokoj, čisto, fungující záchod, sprcha. Nejsem žádná slečinka, ale po týdnu se umýt v hustě tekoucí vodě a nehledat zoufale toaletní papír byl v tu chvíli dar z nebes! Z ostrova Santa Maria jsme pokračovali na poslední místo, a to známé Varadero.

Viděla jsem nějaké fotky, o Varaderu lidé mluví a já chtěla vědět proč, což byla asi chyba, protože jsem měla velké očekávání. První problém bylo ubytování-všude bylo plno. Tím, že je to turistická destinace, tak jsou hotely vybookované cestovními kancelářemi a pro nárazové turisty toho moc k dispozici není. Asi desátý hotel v řadě si všiml mého zoufalého nakyslého výrazu a našli nám dva pokoje. Poslední čtyři dny dovolené jsme tedy strávili na Varaderu a nebyl to ten nejlepší nápad. Nuda, spousta lidí, turisti všude kolem a s Kubou to nemělo nic společného, až mi to bylo líto. 

Jste na Kubě a z letiště se trmácíte busem do resortu, kde se týden válíte a jedete zase zpět na letiště - děkuji nechci! Naštěstí jsme měli za sebou deset dní cestování a opravdovou Kubu jsme měli šanci poznat, o to víc na mě resort na Varaderu působil negativním dojmem. Užívali jsme si moře, cvičení, běhání po pláži a pomalu ale jistě se chystali na návrat do evropské reality.


Na cestě zpět jsme se zastavili v autopůjčovně v Havaně vrátit zpět auto a nechali se odvézt na letiště. Uteklo to, v každém z nás to zanechalo smíšené pocity, spoustu otázek, ale také uvědomění si, jak se máme v Evropě báječně!

Jsem ráda, že nás rodiče nalákali a na Kubu jsme vyrazili, byla to zajímavá cestovatelská zkušenost. Na druhou stranu oba s Honzou víme, že to nebyl úplně náš cestovatelský šálek čaje a těšíme se, až zase vyrazíme někam společně jen my dva, batoh, žabky, selfie tyč a pár triček.

Pokud nad Kubou přemýšlíte, určitě jeďte!!! Už teď se Kuba pomalu mění, stává se otevřenější, uvolněnější a kdo ví, jak to bude za pár let.

3 komentáře :

  1. Doufám, že se tam taky brzy dostanu. Super článek, díky moc, za sdílení všech těch zajímavostí a rad.. Ukládám.:)
    BLOG Corculum | Stepanka_T

    OdpovědětVymazat
  2. Stepanko, držím palce, at se to letos podaří! Kdybys potřebovala podrobnější info, napiš do zpráv nebo na náš hvf email, není problém :)!

    OdpovědětVymazat
  3. Stepanko, držím palce, at se to letos podaří! Kdybys potřebovala podrobnější info, napiš do zpráv nebo na náš hvf email, není problém :)!












    ความงาม

    OdpovědětVymazat