pátek 18. srpna 2017

Můj Holandský rok


Dnes je to přesně 13 měsíců od chvíle, kdy jsem se poprvé seznámila se svým novým pracovním týmem na Evropské Nike centrále v menším Holandském městě jménem Hilversum. Doteď se mi živě vybaví první dny, kdy jsem domů chodila s pocitem zoufalství, že lidem kolem sebe vůbec nerozumím a chci zpátky domů do Prahy za Honzou. Ale jak říká moje švagrová: ,, ty seš prostě Nekolová’’ tak jsem se Nekolovsky vzepřela a po pár dnech si řekla, že je čas ukázat co ve mě je a dělat svou práci jak nejlépe dovedu.





Nebudu vám nic nalhávat, ještě teď po roce je to někdy boj, dokázat své kvality a umět se prosadit před ostatními kolegy. Je smutné, že spousta lidi si vás zaškatulkuje podle toho odkud jste a ze které země jste přišly. Jsem z Prahy a jsem na to patřičně hrdá a nejvíc mě dokáže vytočit, když někdo z Evropanů neví, co je Praha a nebo o nás má mínění, že žijeme sto let za opicema. V tu chvíi mám chuť vzít kettlebell a mrštit ho dotyčnému no nohu (mnohdy i o něco výše) ! Lidi kolem mě už jsem naučila, že Česká Republika není jen o pivu a knedlících, že jsme ekonomicky se rozvíjející země, plná vzdělaných a chytrých lidí. Už ví, kdo je Jarda (jak to proboha nemohli vědět?!!!) Petr Čech už zvládají i vyslovit, a někteří z nich na můj popud Prahu navštívili.


Ale dost už o Praze, jaké to vlastně je, žít sama v cizí zemi? No budu upřímná když řeknu jakž takž…neboli jde to,ale dře to.
Baví mě to tu, moc mě to baví, práce je naplňující a po roce už cítím, že mě lidi kolem sebe berou. Na druhou stranu jsem tu sama, bez Honzy, rodiny, přátel a když nemáte svůj den, tak se ptáte sami sebe, proč tu vlastně jsem, když jsem tu sama?!

U nás v rodině se vždycky hodně dbalo na výkon, jak sportovní, studijní tak i pracovní. Díky tátovi, který mě sportovně peskoval už odmalička, mám v sobě zarputilost, dravost a tohu být nejlepší. Nejdříve to bylo pouze ve sportu, ale postupem času se to přenášalo i do školy a pak do práce. Ano, je to tak, chci být prostě nejlepší! Ve všem, při všem a pořád. No a tady nastává problém, nejde to :D! Naštěstí jsem už pochopila, že člověk prostě nemůže být dokonalý ve všem co dělá, ale je důležité si určit priority a zaměřit se jen na pár věcí. Než jsem se stěhovala do Holandska, byla pro mě prioritou práce a běh. 



Až ted zpětne si uvědomuji, jak jsem byla sobecká vůči Honzovi a přátelům a neměla na ně tolik času, kolik si zasloužili. Dnes to vidím jinak, nechci říkat otřelou větu, že je to věkem, ale asi na tom něco bude. V práci kolem sebe vidím spoustu úšpěných žen, manažerek, a tajně sníte o tom, být jednou tak úspěšné jako ony. Pak se na ně podívate trochu vice z blízka a vidíte masku, kterou nosí a pod ní jsou ukryté nádherné zoufalé ženy, které žijou samy, nemají manžela, děti a jejich život je práce. Tak takhle dopadnout rozhodně nechci a to mě přimělo k tomu zklidnit se a zaměřt se na to, na čem mi opravdu záleži. Na první místo ted rozhodně patří Honza, rodina a přátelé a práce je až na druhém místě. Když je tu člověk sám, přijde z práce domů plný zážitků a doma je ticho, nikde nikdo…a takhle je to každý den, den za dnem. Nestěžuji si, byla to moje volba, a asi to ta mělo být, abych se vzpamatovala, zastavila a začala žít trochu jinak.



Se změnu prostředí přišla I změna sportovních aktivit. Doteď to nechápu a ptám se sama sebe, jak je to možné, ale já neběhám. Ano je to tak, jdu běhat maximálně 1x za týden a to hlavně kvůli tomu, že mám výčitky. Chápete to? Já, která běhala i 150km týdně několik let v kuse, najednou neběhám. Trápilo mě to, hodně mě to zžíralo a několikrát jsem se to pokoušela překonat, ale prostě to nešlo. Místo běhání jsem se dala na CrossFit a studiové lekce v místním Nike Gymu. 



Baví mě to, naplňuje a myslím si, že mi to i docela jde, ale stále se nemůžu srovnat s tím, co to dělá s mým tělem. Říkám si, Báro, podívej se na fotky CrossFiterek, copak mají útlá ramena a velikost džínů 26?! Ehm..ne…a logicky to ani nejde, ale já se stím pořád tak nějak nemůžu srovnat. Ne, že bych nabrala 20kg svalů a neprošla dveřma, ale přeci jen se postava změnila, zesílela a vnímá to i okolí. No co, nejdůležitější je, jestli se cítím uvnitř dobře, v hlavě spokojeně a Honzovi se líbím (doufám, že mi řekne včas až budu vypadat jako chlap :D)!Takže z Báry běžkyně, je teď Bára Crossfiterka!


Změna přišla i ve stravování, v Praze jsem i pod vlivem běhání byla vegetarian a později vegan. Poslední měsíce nacházím zpět cestu k masu, ale jde to hodně pomalu. Je to překvaující, jak si tělo odvyklo a maso mi nejen zatím moc nechutná, ale i ho stale špatně trávím. S CrossFitem přišel i vliv Paleo stravování a Low Carb a začala jsem se o to hodně zajímat. Co vlastně dělá cukr s vaším tělem, jak ovlivňuje vaší náladu a jak vás určitým způsobem ovládá. Je to zajímavé, chvílemi až děsivé! Rozhodla jsem se tedy se v oblasti výživy vzdělávat systematicky a pod dohledem a od září budu studovat půlroční kurz výživy. Bude to fomou online studia, jelikož nejsem schopná do Prahy pravidelně jezdit na výukové víkendy, nicméně se těším a věřím, že me to opět posune dál a o výživě se dozvím spoustu nových věcí.



Kurz jsem si slíbila jako dárek za úspěšné dopsaní diplomové práce na Prague College v Praze. V průběhu studia na FTVS, jsem měla pocit, že mi chybí ekonomické znalosti a rozhodla jsem se začít studovat ještě jednu vysokou školu. Chvíli to šlo a já si připadala jako misr světa jak vše stíhám, ale pak to začalo dřít, nová práce a poté stěhování do Holandska. Studium jsem úspěšně dokončila a poslední věc, která mi zbývala, byla diplomová práce. Nadávala jsem sama sobě, proč to pořád odsouvám, odkládám, vymlouvám se..tohle trvalo skoro rok, ale pak jsem se naštěstí vzpamatovala a někdy v dubnu se do toho pořádne opřela a začala denně psát. Večery a víkendy jsem trávila psaním, ale aspoň nebyl čas myslet na to, že jsem tu sama a mohla jsem se soustředit na psaní. Světe div se, tento týden jsem práci dopsala a příští týden odevzdávám svou asi poslední napsanou knihu v životě.

Beru to jako velkou osobní výhru a také nový začátek. Ted už se můžu naplno věnovat sama sobě, tomu co mě baví a plnit si své sny.

Věřím, že to všechno co se odehrálo během předešlých měsíců bylo ovliněno životem v Holandsku a prostředím, ve kterém teď žiju. Jsem za to ráda, Holandsko je krásná země, plná tajemných okouzlujícch míst a dýchá tu na vás pohoda klid.


Tak to byl ve zkratce můj Holandský rok, teď si jen pokládám otázku, What is next J?!



2 komentáře :

  1. Taky žiji v zahraničí a máme na hodně věcí podobný názor. Taky jsem si tu spoustu věcí uvědomila hlavně sama o sobě.

    OdpovědětVymazat
  2. Báro, přesně jak píšeš. Žít s partnerem dá zabrat, ale naučit se žít sama se sebou to je teprve výkon :)! Držím palce!

    OdpovědětVymazat