úterý 9. května 2017

Breaking2


Projekt Breaking2 jsem vám už přiblížila v minulém článku, teď bych se vámi ráda podělila o to, co všechno se během posledních dnů událo a u čeho jsem mohla být.
Ve čtvrtek jsem brzo ráno odletěla do Berlína, kde jsem se setkala s ostatními čtyřmi "účastníky zájezdu". Byli jsme vybráni Nike napříč střední a východní Evropou, abychom se zúčastnili roadtripu z města, kde se běžel zatím nejrychlejší maraton, do města, kde se měla měnit historie. Myslím, že se sešla dobrá partička z Čech, Chorvatska, Polska a Srbska :-) Zástupci z různých běžeckých crews. Mrkněte na náš Instagram, kde jsem je na několika fotkách označila a nechte se inspirovat opravdu různorodými příběhy a nápady.




V útulné kavárně Cafe Kraft jsme se setkali s berlínskou běžeckou crew Kraft Runners, kteří nás při pohodovém výběhu provedli berlínskými ulicemi. Pak jsme se přemístili do Charité Sportmedizin Berlin, kde jsme absolvovali EKG testy a na bežeckém páse nám měřili VO2 max, kdy se postupně zvyšovala rychlost. Snažili jsme se dosáhnout rychlosti 21km/h, kterou musí běžet závodník, aby byl shopen zvládnout maraton za dvě hodiny. Řeknu vám, že je to opravdu šílené, já jsem skončila na 17 km/h a to už jsem měla opravdu co dělat. Byl to pro me už sprint, rozhodně si nedokážu představit, jak je možné takhle běžet 42 kilometrů.



Pak jsme se přesunuli do města Lindau, kde jsme přespali a brzo ráno se vypravili zase na cestu směr italská Monza. Ještě jsme stihli nafotit pár tématických fotek i s naším luxusním Porsche.


Celkově jsme neměli moc přehled o nadcházejícím programu, protože vše bylo pojato jako překvapení. Třeba zastávka v Lipsku, kde jsme po sobě zanechali posprejovanou zeď nápisem Breaking Barriers, protože hranice se opravdu v nadcházejících hodinách měly bořit. Také jsme ani netušili, že u italského jezera Como je pro nás nachystané svezení ve speed boatu. Každopádně jsme to všichni uvítali s velkou radostí a moc jsme si to užili.



Po krátkém odpočinku nás už čekala jen cesta do Monzy. Tam jsme dorazili odpoledne a proběhlo ubytování v kempu. Bydleli jsme ve stanech, jako na táboře. Všechno bylo perfektně připravené a fakt moc roztomilé. Začali jsme se pomalu seznamovat s ostatními "táborníky", kteří byli opravdu ze všech koutů světa, nejen Evropani, ale i Američani, Brazilky nebo holky z Taiwanu a Korey.


Hned večer nás čekala výprava do Milána, kde jsme na náměstí Piazza del Duomo společně uběhli celý maraton. Obklopeni historií a krásnou architekturou jsme každý sprintoval několikrát tam a zpátky, abychom to také dali pod dvě hodiny. Panovala tam úžasná atmosféra a celý večer zpestřila přítomnost atletické legendy Carla Lewise a herce Kevina Harta.







Do kempu jsme se vrátili celkem pozdě, ale moc spánku nás nečekalo, protože jsme se přijeli hlavně osobně zúčastnit prvního pokusu o překonání dvouhodinové hranice v maratonu. Start byl stanoven na 5.45 hodin ráno, takže jsme si nastavili celkem brzký budíček. Přemístili jsme se přímo na automobilový okruh, kde jsme z bezprostřední blízkosti sledovali úžasnou podívanou.

Od začátku do konce to bylo hodně emotivní, atmosféru dodávalo i to, jak se postupně rozednívalo. Ke konci závodu nervozita stoupala a při protnutí cílové pásky jsme měli skoro na krajíčku.
Bylo neuvěřitelné sledovat nejen samotné výkony, ale i třeba výrazy v tváři nebo systematickou práci vodičů. Všichni jsme fandili, jak to šlo. A ikdyž se nakonec nepodařilo prolomit magickou dvouhodinovou hranici, je to obrovský úspěch. Přiblížit se k ní na rozdíl 25 vtěřin je opravdu něco úžasného. Také jsme pak všichni srdečně oslavovali nejen Eliuda Kipchogeho, ale celý tým, který se na tom několik let podílel a je to kolektivní zásluha všech těchto lidí.



A aby nám nebylo líto, že jsme se jen dívali, tak nás čekal ještě pětikilometrový běh přímo na dráze autodromu, která byla ještě horká od rychlých nohou všech běžců. Zaběhat si s námi přišla i Joan Benoit Samuelson, která jako první žena v roce 1984 vyhrála maraton na olympiádě v Los Angeles. A nechyběly ani úžasné běžkyně Paula Redcliff a Shalane Flanagan.
Ochutnali jsme dvě kola závodní dráhy, na které se odehrál historický okamžik.


























Po krátkém odpočinku nás čekala oslavná party, na které nás u dveří vítal sám Carl Lewis. Neskutečné!


Další den ráno jsme měli tu čest poznat osobně vodiče, kteří odtáhli celý závod a dokonce se s nimi proběhnout. Byli mezi nimi samí elitní běžci a výklus s námi pro ně musel být spíš úsměvný. A oni se opravdu usmívali celou dobu, byli neuvěřitelně přátelští a spontání. Párkrát jsme se zastavili a několik minut v parku na cestě jen prostě tančili. To bylo pro mě něco naprosto úžasného, tolik emocí, které sdílíte s lidmi, které ani pořádně neznáte, ale víte, že právě běhání vás spojuje, ať jste na jakékoliv úrovni.





Dali jsme si ten den běh ještě jednou s italskými trenéry, kteří nám ukázali okolní trasy i centrum Monzy. Odpoledne nás ještě čekalo setkání s týmem vědců, kteří stáli za celým projektem. Od lidí, kteří vyvíjeli boty a oblečení, po odborníky na výživu. Neuvěřitelně zajímavé vyprávění, při kterém si uvědomíte, kolik mravenčí práce a detailů se schovává za časem 2:00:25.




Večer se konalo posezení u ohně a příjemné popovídání nejen se dvěma již zmiňovanými běžeckými legendami Joan a Shalane, ale do trojice je doplnila moje oblíbená atletka a sprinterka Allyson Felix, což bylo velké překvapení. Byla to hodně inspirativní a motivující slova.
Volná zábava se pak nesla opět v přátelském duchu a nechtělo se nám ani pomyslet, že to další den už všechno končí.


Ráno jsme dali rozlučkovou jógu a šlo se balit. Loučení bylo opravdu jako po měsíci na táboře. Ikdyž jsme spolu s ostatními lidmi strávili jen pár dní, všechny ty silné okamžiky nás tak spojili, jako bychom se znali léta. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí s ještě zajímavějšími příběhy z různých běžeckých crew, skupin a organizací, což vám opravdu otevře oči. Ale hlavně nikdy nezapomenu na to, co jsme prožili a čeho jsme byli svědky. Byl to pro mě životní zážitek. Doufám, že mi ta energie dlouho vydrží. Vážím si toho, že jsem dostala tuhle unikátní příležitost a že jsem součástí Nike.
A jestli se ptáte, co bude dál? Nechme se překvapit, protože: "There is no finish line." :-)


Žádné komentáře :

Okomentovat