pondělí 28. listopadu 2016

Indonésie, 1. díl



Kdy? Kam? Je to bezpečné? Vezmeš si ale jen 3 trička, žádný kufr! Bude tam teplo?
V tomto duchu začalo plánování naší první společné cestovatelské dovolené. Mým snem bylo si vyzkoušet ‘‘baťůžkářský‘‘ styl cestování a poznat nějakou divočinu a jinou kulturu. Mluvím o tom už dlouho, ale nikdy se nám nepodařilo se s Honzou domluvit a udělat rozhodnutí, kdy a kam pojedeme. Minulý rok jsme byli na road tripu v Americe, což bylo skvělé, ale mě to pořád táhlo někam mimo civilizaci, kde lidé neznají Starbucks a děti si kopou na ulici s kopačákem místo hraní her na mobilu.



Měli jsme přibližný termín, kdy budeme moc oba odjet, ale hlavní rozhodnutí mělo teprve padnout, kam pojedeme? Bylo to jak na horské dráze, jeden den bylo 100% Thajsko, druhý den mě nadchnul Vietnam, o pár dní později jsem básnila o Srí Lance a touha poznat Indonésii uzavírala seznam destinací, kam bychom chtěli jet.
Nakonec jsme se nechali inspirovat přáteli a rozhodli jsme, že Indonésie splňuje všechna naše přání a bude to skvělá kombinace přírody, odlišné kultury a krásných pláží.
Rozhodila jsem sítě po přátelích, kteří v Indonésii již byli a zjišťovala jsem jejich tipy a rady na naši cestu. Nakonec jsme si řekli, že více jak dva ostrovy asi nestihneme a vynecháme Bali, kam se nám moc nechtělo. Nejdříve jsme chtěli poznat turisticky méně známý ostrov Flores, který se pyšní nádhernou přírodou a sopkami. Další týden jsme měli v plánu ostrov Lombok a malé přilehlé ostrůvky Gili Islands. Plán jsme sepsali a trochu se nám ulevilo, že na prvních pár dní máme přibližný plán, co se bude dít dále necháme náhodě. Pro mě byl největší oříšek balení a vzít si jen praktické věci a zabalit se do malé krosny. Několikrát jsem hromádku přeskládávala, měnila její obsah a balila do batůžku. Honza mi pořád připomínal, že nic nepotřebuji, jen pár tílek, šortky, žabky, ale asi to všechny znáte…co když budu potřebovat…. Finální hromádka se o hodně zmenšila oproti té původní, tak snad mi nebude nic chybět. 


Dále jsem zabalila nejpotřebnější léky, ale na očkování jsme nakonec nešli. Není to povinné, a na doporučení známých, jsme si řekli, že to riskneme. Dalším úkolem bylo obstarat letenky a to tak, že já poletím z Amsterdamu, Honza z Prahy a buď se potkáme někde na cestě a nebo až v cílové destinaci v Jakartě. Myslela jsem si, že jsem organizačně celkem schopná, ale tohle bylo super komplikované. Už jsem se ztrácela v těch všech možnostech, cenách a časech a docházela mi trpělivost. Zavolala jsem Honzovi a řekla mu, že kupujeme letenky a jedeme. Nakonec se nám nepodařilo se potkat někde napůl cesty a s rozdílem dvou hodin jsme se měli potkat v Jakartě. Letenky máme, plán taky, zabaleno, pořešit nadcházející absenci v práci…jsem připravena vydat se na indonéské dobrodružství.
Přišel den D, letěla jsem až odpoledne, takže bylo na vše dost času a nemusela jsem nikam spěchat. V klidu jsem doma posnídala, vše zabalila do krosny, naposledy se připojila a zkontrolovala, že jsem vše potřebné do práce vyřešila. Sprcha, vysušit a vyžehlit vlasy, namalovat, ještě jednou vše zkontrolovat a hurá na vlak, dobrodružství začíná.
Na letišti jsem byla nemile překvapená frontou na odbavení, ale nezbývalo mi nic jiného, než se do ní postavit a čekat. Po 30 minutách, kdy jsem se pohnula maximálně o 3 metry jsem začala být lehce nervózní a do toho se mi začalo chtít na malou. Dalších 15 minut jsem strávila přemýšlením nad tím, jestli to vydržím a nebo ne a došla jsem k závěru, že to nevydržím. Místo sebe jsem do fronty postavila krosny, poprosila pána za mnou at mi to pohlídá a běžela na záchod. Nakonec jsem přišla ke gatu ve chvíli kdy se začalo pouštět do letadla, takže se mi ulevilo, že jsem to stihla.


První i druhý let byl pohodový, letěla jsem s Emirates a na jejich servis si nemůžu stěžovat. Vše šlo jako po másle, letadla letěla na čas a v Jakartě jsem přistála kolem 4 hodiny odpoledne místního času. Honza měl přiletět asi 2 hodiny po mě, tak jsem se vydala ven z letištní haly, najít nějakou kavárnu s wifi. První šok bylo vedro a dusno, které mě hned bouchlo do obličeje, když jsem vystrčila nos z klimatizované haly. Chvíli jsem chodila sem a tam než jsem našla kavárnu, kde si dám kafe a připojím se. 


Uběhlo to rychle a dostala jsem sms od Honzy, že už je tu a čeká na kufr. První mise splněna, dva baťůžkářský amatéři Bára a Honza se potkali v Jakartě, dobrodružství může začít.
Na první noc jsem si zajistili hotel blízko letiště, asi 10 minut taxíkem, protože jsme další den letěli na ostrov Flores už v 7 hodin ráno, tak abychom to měli co nejblíž. Přemýšleli jsme, jestli má smysl zůstat třeba den v Jakartě a vidět město, ale všichni nás od toho zrazovali. 


Další den ráno jsme letěli přes Denpasar (hlavní město ostrova Bali) na ostrov Flores do hlavního města Maumere. Letadlo bylo standartní, jako kratší evropské lety, což mě uklidnilo a hned jsem se cítila bezpečněji. Letiště bylo hodně malé a vše probíhalo manuálně, žádné elektrické pásy, vše dělali místní zaměstnanci letiště. 


Už na letišti v hale na zavazadla si k nám přisedl místní týpek a začal se vyptávat kam jedeme, jak jedeme atd. Nakonec jsme se nechali přemluvit a za 50 000 indonéských rupií ( 90 kč) nás řidič odvezl asi 20 km do vesnice, kde jsme se chtěli ubytovat. Tip na ubytování jsme dostali od kolegyně, přišli jsme na dvorek plný slepic, kuřat, prasat a koček a vyhlíželi majitele. Přišel usměvavý chlapík s celkem ucházející angličtinou a domluvili jsme se, že zůstaneme 2 noci. Ubytování bylo prostě ale autentické. Domečky z bambusu na nožičkách, se studenou vodou a místní kuchyní paní domácí. 



Bydleli jsem hned na pláži, takže jsme odpoledne vyrazili na procházku a nafotili asi 200 fotek, nadšení turisti :) ! Večer jsme si dali večeři od paní domácí, já jsem si dala tofu se zeleninou a Honza rybu, neodolali jsme ani místnímu pivu. 



Další den jsme vstávali brzy asi v 7:00, čekal nás výšlap na místní sopku Egon, o které se nikde moc nepsalo. Odvezli nás tam dva kluci, ani nevím jestli to byl bratranec sestřenice bratra paní domácí nebo od neteře tchán z prvního manželství :D Všichni byli rodina a střídalo se tam denně asi 20 lidí. Jízda na motorkách byl zážitek, slovo helma ještě v jejich slovníčku nemají a Valentino Rossi je jejich hlavním idolem. Nejsem žádný posera, ale tohle bylo i na mě moc. Naštěstí jsme dojeli v pořádku, kluci zastavili uprostřed silnice, ukázali směrem do roští a na hodinkách ukázali 1, jako že přijedou v jednu. Sedli na motorky a díky času byli fuč. S Honzou jsme se na sebe trochu nevěřícně podívali a vydali se po vyšlapané cestě směrem nahoru. Za celou cestu jsme nikoho nepotkali, drželi jsme se vyšlapané cesty a doufali, že se neztratíme. Nakonec jsme úspěšně stanuli na vrcholu sopky a musím říct, že to byl zážitek. Gejzíry síry kolem nás a nádherná příroda pod námi. 



Nečekala jsem že mi dá výstup tolik zabrat a usnula jsem už i při čekání na naše řidiče, pak jsem se dospala ještě v naší bambusové chaloupce.


Další den jsme se vydali směrem do vesničky Moni, která byla nejbližším bodem k sopečným jezerům s názvem Kelimutu. Čekala nás 5 hodinová jízda místním autobusem a musím říct, že to byla fakt jízda :) ! Na Floresu je jen jedna hlavní silnice ( v jejich očích dálnice) a není úplně nejširší a rovný úsek na ní v podstatě nenajdete. Náš řidič rastaman celou dobu vyhrával regge a v autobuse vládla pohodová atmosféra. 


Do vesničky Moni jsme živí a zdraví dorazili někdy kolem 3 hodiny odpoledne a ubytovali se v malých domečkách, oproti bambusovým chatičkám to byly moderní domečky se záchodem a sprchou.


Ve stejnou chvíli se vedle nás ubytoval mladý pár a tak jsme se dali do řeči, od toho okamžiku jsme společně zůstali další 3 dny, ale to předbíhám. 


Aylin a Dan byli z Holandska, kousek od Amsterdamu a na cestování měli 5 týdnů, jaký luxus. Celé dopoledne jsme povídali, dávali dohromady plány na další 3 dny a domluvili se, že budeme cestovat společně, abychom ušetřili a že by to mohlo být fajn. Večer se tu otvíral nový kafe bar a nám málem vypadli oči z důlků, moderní kafe bar s krásným výhledem v takové zapadlé vesnici?! 


Majitelka byla Evropanka a její manžel místní lamač dívčích srdcí a tak se rozhodli rozjet turisticky zaměřený business, hned první večer měli plno. Další den nás čekal hodně brzký budíček, ve 4 hodin ráno, abychom stihli být na vrcholu sopečných jezer na východ slunce. Když se tak zpětně nad naší cestou zamýšlím, tak sopečná jezera Kelimutu patří asi k nejkrásnějším přírodním zážitkům z naší indonézské cesty.




Jezera mají každé jinou barvu a s východem slunce vytváří unikátní pohled. Zpět do vesnice jsme dorazili akorát an snídani, domácí banana pancake  s čerstvým ovocem. Po snídani jsme se rozloučili s majitelem a vydali se na hlavní cestu stopovat autobus do dalšího města jménem Bajawa. Cesta byla dlouhá a úmorná, 7 hodin v autobuse se slepicemi, zvracejícím dítětem, kouřícím dědou a agresivně řídícím řidičem. V Bajawe jsme se ubytovali a šli se projít po okolí, ale nebylo tam nic moc k vidění a tak jsme ši rovnou na večeři. 
Další den jsme se s Aylin a Dan s našimi plány rozdělili a sešli se až večer. S Honzou jsme se vydali na výlet na Malé Kelimutu, menší sopečná jezera a do tradiční vesnice Bena, která byla v blízkosti hotelu na nadcházející noc. Tradiční vesnice Bena měla zrovna třídenní oslavy a všichni popíjeli a oslavovali, nás s Honzou do oslav zapojili také. 




Ubytování bylo nádherné, moderní a moc jsme si to tam užili. Snídaně servírována na terase s pohledem na místní sopku s čerstvým ranním vzduchem byla okouzlující. 






Po snídani nás čekal přesun na letiště do Bajawy a přelet do Labuan Bajo, města v blízkosti moře a Komodských ostrovů. Aylin a Dan zde zůstávali přes noc, my s Honzou jsme měli jen 4 hodin a pak nám letělo letadlo směr Denpasar na ostrově Bali. Naposledy jsem se našimi novými přáteli poobědvali, rozloučili se a vydali se za dalším dobrodružstvím, tentokrát na ostrově Bali.
Původní plán bylo Bali vynechat a přesunout se na ostrov Lombok nazývaný jako Bali budoucnosti, ale po setkání s Aylin a Danem jsme změnili názor. Na Bali se jim moc líbilo, dali nám tip na skvělé ubytování a tak nějak jsme se nechali inspirovat a změnili plány. To je ejdna z věcí, která mě na našem cestování bavila, mohli jsme měnit plány dle nálady, možností, času, a nebyli jsme vázaní na fixní itinerář. Letenky mezi ostrovy stály pár korun, ubytovací kapacita byla všude dostatečná a díky pohodlnému batohu na zádech, jsem se mohli lehce přemisťovat z místa na místo.


Flores byl nádherný přírodní zážitek, divočina, realita místního života, ale také čisté lidské štěstí, radost , láska a dobrosrdečnost.
A jak jsme se měli na Bali?

To si nechám do příštího článku :)!


Žádné komentáře :

Okomentovat