pondělí 21. prosince 2015

Americký roadtrip, 1.díl


Už je to více jak měsíc, co jsem cestovala po Americe a užívala si konečně pořádně dlouhé dovolené. Návrat do práce byl celkem krušný, do toho služební cesty a nečekané věci k řešení, tak jsem se k článku o mé americké cestě dostala až teď.
Hned na začátek bych napravila mou americkou cestu na naší americkou cestu. Honza je vždycky dotčený, když píšu článek o něčem, co jsme dělali spolu a píšu to jako já a ne my. Takže hned od začátku, naše společná americká dovolená, já a Honza!

Proč zrovna Amerika?
Koncem listopadu jsme oba s Honzou měli odletět do Portlandu na služební cestu a tak nám přišlo ideální spojit práci s dovolenou a vyrazit do Ameriky o pár týdnů dříve a zažít pořádný americký road trip.
Takže první věc máme, nápad a plus minus data  a hlavně schválenou dovolenou, co dál? Naplánovat kam pojedeme, jak pojedeme, kde budeme a jak dlouho, a to už začínal být problém. Nikdy jsme takto necestovali a moc nevěděli, jak začít a co vlastně chceme vidět.
Využili jsme plán cesty od mých rodičů, kteří podobný výlet absolvovali v roce 2009. 


Po několika týdnech odkládání, už opravdu nezbývalo moc času a museli jsme si sednout a naplánovat alespon zhruba, kde a kdy budeme a jaký bude předběžný plán naší první společné cesty.
To byl další strašák, jsme sice s Honzou spolu už pár let, ale nikdy jsme na pořádné dovolené nebyli a hlavně ne tak dlouho.
Plán jsme měli hotový, ale já začala mít obavy, jestli to se mnou přežije, 18 dní v kuse?! Chudák! Já, které je pořád zima, zaručeně se mi chce na malou ve chvíli, kdy to nejde, je vybíravá v jídle, každý den potřebuje běhat a bez ranní kávy jsem kyselá jak okurka. Ale světe div se, zvládli jsme to! Žádnou větší hádku jsme neměli, hodně jsme se nasmáli, spoustu toho zažili a hlavně jsme si uvědomili, že nás cestování moc baví!

Ale zpět k naší cestě, výlet jsme zahájili letem z Prahy do Las Vegas, kde jsme byli dva dny.
Nevím jak to stručně popsat a být objektivní. Řeknu to asi takhle, kdyby to nebylo ideálně propojené se zbytkem naší trasy a jeli bychom jen tam a zpět, tak jsem zklamaná. Celé Las Vegas je o jedné ulici, luxusních tématických hotelích a obrovském množství herních automatů. Být chlap co se žene do chomoutu, tak sem rozhodně na rozlučku se svobodou nejedu. Už je to přeci jen lehce zastaralé, neoriginální a tolik se tam toho dělat nedá, kromě hraní a pití. Celý den jsme chodili po Las Vegas stripu, což je hlavní třída a přecházeli z hotelu do hotelu.



Určitě to je zajímavá atrakce vidět hotel ve stylu Benátek, Ceasarův palác nebo Sochu svobody, Eiffelovku a London Eye na jednom místě, ale je to takový ten americký styl. Po dvou nocích strávených ve Vegas jsme si půjčili auto a opravdový road trip mohl začít. Hmmm tedy ještě předtím, jsme se popovezli pár km do outlet mallu, kde jsem nakoupila vánoční dárky (samozřejmě i něco pro sebe) ale Honza žije v domění, že to byly všechno vánoční dárky.





Další zastávkou byl pověstný Grand Canyon. Cesta do Grand Canyonu byla dlouhá, zamluvili jsme si tedy ubytování v městečku Williams, což bylo poslední větší městečko na hranici území Grand Canyonu. Přijeli jsme večer za tmy a teploty pod nulou napovídaly tomu, že v Grand Canyonu asi nebude zrovna teplo.



Další den ráno jsme si přivstali, nasnídali se a vyrazili směrem do národního parku, který byl vzdálený asi hodinu cesty autem.
Zaparkovali jsme na hlavním parkovišti a chvíli nám trvalo než jsme se v nabízených trasách a vyhlídkových místech zorientovali.
Vybrali jsme trasu středně pokročilou až náročnou, Honzův cíl byl dojít až ke Colorado River. Všude byly velké cedule dangerous! Hlavně neplánujte jít za jeden den ke Colorado River a zpět. Byla jsem z toho vystrašená a Honzu krotila, že je blázen a že dolů k řece nejdu. Všude bylo napsáno, že se má počítat dvojnásobný čas na cestu směrem nahoru. Pořád jsem propočítavala v kolik se musíme otočit a vydat směrem vzhůru. Teď už vím, že jsem zbytečně panikařila. Neuvědomila jsem si, že veškeré cedule s vykříčníky a upozorněními byly pro hamburgery pojídající Američany s nulovou fyzickou kondicí a ne pro zdatné běžce jako jsme my dva.



Cesta dolů byla nádherná, pořád jsem se zastavovala  a znovu a znovu jsem se dívala kolem sebe, bylo to něco neuvěřitelného. Pro pražskou holku to bylo fakt wau! Kochala jsem se, fotila, zároveň i mrzla - bylo kolem nuly, usmívala se a byla jsem šťastná. Štastná, že jsem v Grand Canynonu, šťastná, že tam jsem s Honzou a do třetice šťastná, že jsme na společném road tripu v Americe.
Nakonec jsme nachodili asi 23 km a nahoře jsme byli zpět v 15:00. Musela jsem uznat, že Honza měl pravdu, bývali bychom to asi zvládli k řece a nahoru, příště to dáme! Já jsem totiž chci ještě jednou, naše budoucí děti tohle musí vidět!
Z hlavního parkoviště jsme vyjeli asi v 18:00 a naše další zastávka bylo městečko Needles (nejteplejší město Ameriky),  kde jsme měli zajištěný nocleh. Přijeli jsme za tmy, unavení hladoví a promrzlí. Další den ráno nás čekala dobrodružná cesta směrem do Los Angeles.


Žádné komentáře :

Okomentovat