úterý 15. září 2015

Krkonošský ultramaraton


Když byste se mě zeptali začátkem jara, co mám v plánu na léto, odpověděla bych, že budu určitě závodit. Léto bylo závodní, ale rozhodně jsem nečekala, že překonám sama sebe hned na  několika závodech.

Prvním bláznivým závodem bylo 48 km ve Špindlerově mlýně. Když mi Honza  někdy v březnu řekl, že je letos trailová novinka ve Špindlu a hned 48 km, řekla jsem jojojo…jasně….tak třeba jo, uvidíme. Čas se krátil a najednou nebyl březen ale konec května a bylo potřeba se rozhodnout. Samozřejmě, že jsem řekla ano. Jsem ten typ člověka, kterému stačí málo, aby se nechal strhnout a to především ve sportu.  Začala jsem se více soustředit na naběhané kilometry a doufala, že kopce v Kunratickém lese mi pomohou pří výběhu (výšlapu) dvou sjezdovek. Čas se krátil a do závodu zbýval jeden jediný den. Nervozita se dostavila, ale už nebylo cesty ven.


Večer před závodem  jsme si vyzvedli startovní balíčky  a ubytovali se kousek od startu. Nezbývalo než si připravit vše potřebné na závod, gely, tyčinky, připevnit startovní číslo a pokusit se usnout. Budík zazvonil v 6:00, potřebuji snídat 3 hodiny před startem. V polospánku jsem snědla předem připravenou kaši a šla si ještě na hodinu  lehnout. Druhý budíček byl znamením, že závod už se pomalu ale jistě blíží. Před startem jsme se rozcvičili, zkontrolovali gely, pití a šli se zařadit do davu bláznů, kteří se v nejteplejším dni roku 2015 rozhodli pokořit hranici 48 km. 3..2…1… odstartováno…Od začátku jsem si říkala, že je to pro mě premiéra, tak to nesmím přepísknout a začít raději v pomalejším tempu. Běželo se mi dobře, nepociťovala jsem velké vedro, dobře se mi dýchalo a nic mě nebolelo. Na 10 km se trasa rozdělovala na 16 km a na našich 48 km, uslyšela jsem "druhá žena"…říkala jsem si, asi se začínám přehřívat, ale přehřátá jsme nebyla, druhá ano. To mě nakoplo a dodalo sílu a energii na další kilometry. Kupodivu první čast závodu uběhla rychle a bezbolestně, U Erlebachovy boudy na 27 km byla 2. občerstvovací stanice, těšila jsem se na ní jak malé dítě na Ježíška. Napít se, polít se, dát si gel, doplnit vodu do batohu a běžet dál. Běželo se z kopce cca 4-5 km a stehna se začala ozývat. Kamenitá cesta, začínající únava, horko a před sebou ještě 20 km….co teď? Samozřejmě že zatnout zuby, držet si druhou pozici mezi ženami a těšit se na ten pocit euforie při proběhnutí cílové pásky. 


Doběhla jsem pod dřevařskou cestu, kde na mě čekal kamarád a dal mi gel a pití. V tu chvíli jsem ho zbožňovala, vytrhl mi trn z paty! Dřevařská cesta byl hodně nepříjemný úsek, kameny a celou dobu do kopce, ale cíl už se blížil. Zatla jsem zuby a šla směrem vzhůru, ano šla! Běžet? Tak to zvládal málokdo. Uffff jsem nahoře a teď to, co jsem si vyšla zase směrem dolů…nárazy, dopady na kamenní…nedá se nic dělat běžím dál. Na 40. km byla poslední občerstvovací stanice a to přímo pod sjezdovkou Stoh (nejprudší sjezdovka v ČR). Dostatečně se napít, místo polévání jsem namočila celou hlavu do kýblu a dala si další gel. Posledních 8 km přede mnou, těch nejtěžších, nejnáročnějších, ale už je to blízko. Šla jsem jak robot, nechtěla a nemohla jsem zastavit - vytuhly by mi nohy. Prostě jít nahoru a těšit se na ten pocit, kdy se narovnám a uvidím sjezdovku pod sebou. Jsem nahoře!!! Vyklepat nohy, nahecovat se pár výkřiky- jedeme bramboro, ty to dáš a budeš druhá! Běžela jsem celkem svižným tempem, to co jsem se vyplazila směrem vzhůru jsem sbíhala po klikaté cestě dolů pod poslední úsek, další sjezdovku. Sjezdovka byla sice méně prudká, ale delší a táhlejší. Nečekaná podpora na trati s gelem a vodou,  zakalily se mi oči slzami štěstí. Nakoplo mě to a v tu chvíli jsem věděla, že to dám, že za chvíli protnu cílovou pásku. Šlo to pomalu, nohy bolely a hlava se vzpírala, ale vůle byla silná a nedala jsem myšlenkám na odpočinek sebemenší šanci. Byla jsem nahoře, zničená, ale šťastná, věděla jsme že teď už je to z kopce cca 2,5 do cíle. Běžela jsem, neřešila jsem jak, kudy, hlavně že jsem běžela. Viděla jsem pod sebou úsek, kde jsme se rozcvičovali a věděla jsem že už jsem v cíli. Seběhla jsem na rovinu pod kopcem, do cíle zbývalo 200 metrů. Lidé tleskali, křičeli a já běžela, dokonce jsem našla sílu zrychlit, usmívat se a užívat si poslední pár vteřin závodu. JE TO TAM!!!! Já Brambora Nekolová jsem to dala!!! Pokořila jsem horský ultra maraton v nejteplejším dni v roce s výšlapem dvou sjezdovek a to jako 2. žena a 14. v celkovém pořadí v čase 5 hodin 41 minut.  A aby toho nebylo málo, tak jsme se s Honzou umístili na 1.místě jako smíšený pár!


První kroky směřovaly k občerstvovací stanici, kde jsem do sebe nalila asi litr vody, pak jsem si pomalu uvědomovala, co jsem dokázala.
Člověk má neuvěřitelnou sílu, vůle a odhodlání jsou tak silné, že dokážete nemožné. Když byste mi před dvěma lety řekli, že uběhnu skoro 50 km v 33 stupních v krkonošských kopcích, ocenila bych váš smysl pro humor.
Nepodceňujte se, stanovte si postupní cíle a výzvy a věřte sami sobě! 

3 komentáře :

  1. Tak to je boží! A já se bojím uběhnout 5km závod, abych se náhodou neztrapnila. Tak teď se za sebe fakt stydím :D. Blahopřeju k vítězství :)

    OdpovědětVymazat
  2. Luci, aťuž má závod 3 km nebo 40km, e super, že do toho vůbec jdeš a běháš! Takže určitě nemusíš mít pocity trapnosti, naopak! Měla bys n sebe být hrdá! Málokdo by závod na 5km zvládl.

    OdpovědětVymazat
  3. Teeeda klobouk dolu, opravdu!!! Pro me je to zatim neuveritelny, ale verim, ze jednou to taky dokazu:)

    OdpovědětVymazat