čtvrtek 7. května 2015

Jak jsem běžela svůj první maraton


Když se řekne maraton, vzbuzuje to v lidech rozporuplné pocity. Někdo si říká, bože to jsou blázni co běhají takové vzdálenosti, jiní zase odvážné běžce stojící na startovní čáře obdivují. Až do neděle jsem byla ta, která běžce odhodlané pro zdolání maratonské trati obdivovala a běžecky uznávala.  V neděli se mi změnil, rozšířil a obohatil můj běžecký svět a otevřely se mi nové běžecké výzvy.

Svůj první maraton jsem měla běžet již minulý rok. Byla jsem přihlášená, měla jsem i vyzvednuté číslo, ale akademická půda mi nepřála a termín státnic mi určili na pondělní dopoledne, což by bylo přesně den po maratonu. Rozmýšlela jsem to, dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem si řekla, že nebudu riskovat a pražský maraton odložím na další rok. Státnice jsem udělala a jako oslavu jsem se šla proběhnout do Stromovky. Sice ne maratonskou trať, ale 20 km z prvního magisterského výběhu nakonec bylo :-).
Letošní rok už jsem maraton propásnout nechtěla, a od ledna začala poctivě trénovat. Nespecializovala jsem trénink na maraton, spíše na ½ maraton a kratší tratě, ale i tak jsem běhala co mi volný čas a tolerantní přítel (moje velká běžecká podpora :-)) dovolil. Vrcholem sezony neměl být maraton, ale ½ maraton, ale nepřálo mi štěstí a 3 dny před závodem jsem si zlomila nos. Nebylo to nic vážného, ale doktorka mi běžet zakázala, přeci jen nos na běh potřebuji a hrozilo by krvácení a potíže s dýcháním. Přítel si do toho natrhl lýtkový sval, takže jsme půlmaratonskou atmosféru prožívali doma z gauče, já s monoklem a oteklým nosem a přítel s obvázanou nohou a berlemi. 

Držím se motta, že všechno zlé je pro něco dobré a brala jsem to jako znamení, že osud prostě nechtěl abychom to běželi.

Další závod v pořadí byl právě maraton. Řekla jsem si, že je to výzva jak po fyzické, tak po psychické stránce.  Trénovala jsem a začínala jsem být nervozní. 

Nemám problém běhat vzdálenosti kolem 20-25 km, ale 42 km?! To už je sakra daleko! Navíc na asfaltu, ve svižném tempu a v obležení ostatních běžců. Neděle se pomalu blížila a já jsem nebyla trochu nervozní, ale strašně nervozní. Říkala jsem si, co jsem to měla za nápad, takhle se nervovat, stresovat okolí a v noci špatně spát ze strachu, že zklamu. Ano, bohužel to takhle mám. Vždycky se před závody bojím, že zklamu - sebe, trenéra, přítele, rodiče, přitom o nic nejde! Nejsem profesionální běžec, jsem kancelářská krysa, která miluje sport a ve svém volnu běhá nebo cvičí. Závody jsou jen třešničkou na dortu a když se zadaří zaběhnout hezky, tak je to bonus navíc.

V sobotu v podvečer, když už jsem byla hodně nervozní, jsem si sedla a řekla jsme si, běžím to pro Báru, pro nikoho jiného. Tenhle závod bude můj, užiju si ho a ať to dopadne jakkoliv. Naladila jsem se na pozitivní vlnu, že to bude super, dala si večeři a po zkouknutí 2 třetin hokeje jsem šla spát.

V noci se mi nespalo dobře, ráno jsem vstala v 6 hodin, dala si předpřipravenou kaši z ovesných vloček a banánu. Napila jsem se hodně vody  a začala se oblékat.


Zkontrolovala jsem zabalené věci a vyrazila směr Václavské náměstí, kde byla úschovna pro běžce. V úschovně jsem si nechala tašku a v ulicích okolo Staroměstkého náměstí jsem se rozcvičovala, rozběhávala a snažila se uklidnit. Naposledy odskočit do moderní růžové Johnny budky a pomalu se přemístit na start. Přítel mi těsně před startem odebral tepláky a tričko a já jsem se začala mačkat v chumlu nedočkavých běžců. Nervozita stoupá, načíst signál na hodinkách, pusa pro štěstí od přítele, sama pro sebe si říct proč běžím a že si to jdu užít. 3…2...1…. výstřel a dav lidí se začal pomalu hýbat. 
Netrvalo to déle než minutu, než jsem proběhla startovní čárou. První kilometr jsem se proplétala mezi běžci a snažila jsem se najít prostor, kudy v klidu běžet. Letmo jsem sledovala hodinky a tempo bylo o hodně svižnější, než jsem si řekla, že poběžím. Bála jsem se toho, přepísknutý začátek je to nejhorší, když dojdou síly, tak dojdou síly a nic s tím člověk neudělá. Tempo jsem se snažila držet pořád stejné, jako jsem zahájila první kilometry. Na 5km mě čekala máma, její hlas a oranžová bunda nešla minout :-)! Moc mi to pomohlo a pokračovala jsem v celkem pozitivní náladě směrem do Holešovic . Kilometry na začátku celkem utíkaly, ale to jsem čekala, pořád jsme si říkala, jak se mi běží báječně, že to bude krásný závod. Za Těšnovským tunelem, což byl 11km, mě čekal táta, tvrďácký hlas tenisového trenéra se rozléhal Těšnovským tunelem, snad nikoho nevystrašil, ale mě to opět nakoplo. Na 15 km jsem si dala první gel. Neměla jsem to předem vyzkoušené (velká chyba), ale naštěstí to můj žaludek přijal a dodalo mi to sílu. Na 16 km mi fandil přítel, vyměnili jsme si pohledy, pokývala jsem hlavou, že jsem ok a běžela dál. Začínalo být celkem horko a úsek směrem do Žlutých lázní byl celý na sluníčku. No co, aspoň jsem se opálila. Opět jsem míjela železniční most a mířila přes řeku směrem na Smíchov. To byl asi jeden z nejnepříjemnějších úseků. Dlouhá nudle směrem skoro až k Barandovskému mostu a druhým směrem zpět. Chytila jsem se jednoho pána, kterému to asi nebylo moc příjemné, že se mu nějaká ufuněná mini holka lepí na záda, ale co, měl moje tempo, tak měl smůlu :-)


Na 30 km se ke mě připojil přítelův brácha Radek. Řekla jsem jakým běžím tempem a pomáhal mi tempo udržet. U Letenského tunelu jsem opět slyšela zvučný hlas mámy, už jsem se na ní těšila, na dlouhou rovinku do Karlína jsem povzbuzení potřebovala. Je to tady, asi ta nejhorší část, karlínská rovinka a nějaký 38 km. Brrr, ještě teď mám z toho husí kůži. Víte, že už jste blízko, ale i tak to jsou 4 km. Držela jsem se zuby nehty, začaly se ozývat nohy, ale hlava se naštěstí pořád držela jednoho cíle, dokončit závod a nezpomalit. Před tunelem se objevil táta na kolečkových bruslích a jel s námi kousek za tunel. To bylo poslední nakopnutí, Báro, už jsi skoro v cíli vydrž to!!!


Radek se odpojil u Intercontinentalu a mě čekala poslední rovinka v Pařížské ulici. Nebýt tak unavená asi bych dobíhala se slzami dojetí, byl to nádherný pocit, lidi fandili, povzbuzovali a já zrychlila až skoro začala sprintovat…poslední metry….Panebože!!!!!!!! Já jsem v cíli!!!!!!!!Uběhla jsem svůj první maraton!!!
Podívala jsem se na hodinky a myslela jsem si, že mám halucinace, 3 hodiny, 3 minuty a 51 vteřin. Cože?!!!!! Musela jsem to rozchodit, chvíli se mi motaly nohy, došla jsme si pro medaili, tašku s pitím a opileckým krokem jsem se motala směrem k šatnám na Václavské náměstí.



Výzva roku 2015 byla splněna, zaběhla jsem si nádherný pražský maratonský závod a bylo z toho pro mě stále neuvěřitelné 22.místo mezi ženami a 7. místo mezi českými ženami.

Chtěla bych moc poděkovat všem, kdo mě na trati podpořili, bez nich bych to nikdy nezvládla a hlavně příteli a jeho bráchovi, bez kterých bych závod třeba ani nedokončila.

Naše vůle je silná, silnější než si myslíme, když máme cíl, za kterým si jdeme, tak díky píli a silné vůli ho dosáhneme.

Já jsem se o tom tuto neděli přesvědčila.

Bára 

7 komentářů :

  1. Baru ty jsi nejlepší!! Ještě jednou gratulace!

    OdpovědětVymazat
  2. Leni, moc děkuji :) Byl to nádherný a zároven jeden z nejnáročnějších běžeckých zážitků.

    OdpovědětVymazat
  3. Fantasticky cas, klobouk dolu! A pristi rok take pobezim :)

    OdpovědětVymazat
  4. Jedno velké woow ! První maraton a hned takový parádní čas! Moc ti gratuluju :-) a ta podpora podél trati, to je úžasné :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Super,gratuluju!!! A ten čas.... Klobouk dolů, jsi fakt dobrá :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Obrovská gratulace! Takový parádní čas napoprvé...to se jen tak nevidí! Klobouk dolů :)

    OdpovědětVymazat