pondělí 13. dubna 2015

Běhat se dá v jakémkoliv věku


Nedávno mi volal můj brácha, že má pro mě zajímavý příběh běžce z Tasmanie. První co mě napadlo bylo co vím o Tasmánii a co může být na tasmánském běžci zajímavého?

Brácha mi lehce nastínil s kým měl tu čest se potkat a předal mi na Vlastu kontakt. Domluvili jsme se, že mi o sobě pošle pár řádků a na základě toho připravím doplňující otázky pro rozhovor. Vlasta mi místo pár řádků poslal několik stránek a připojil k tomu i několik fotografií. Večer jsem si zalezla s čajem pod deku a začala číst. Hned první věta mě zarazila: ‘57 let mě trvalo, než jsem k tomu dospěl’’. Říkala jsme si hm, tak to bude klasický příběh pána, který v necelých 60 letech  zjistil, že se sebou musí něco dělat a rozhodl se začít s běháním. Opak byl pravdou. Vlastův příběh bere dech a zaslouží si nejednu poklonu. Text byl čtivý a upřímný, takže jsem se rozhodla ho zveřejnit tak, jak mi ho sám Vlasta poslal.

Trvalo mě to 57 let, než jsem k tomu konečně dospěl. Ano, běhat jen tak pro nic není takový nesmysl, jak jsem si dlouho myslel a nepochybně velké množství lidí si myslí. A nejde jenom o zdraví a udržování kondice. Je v tom mnohem více.
Když vyběhnu, spadne ze mně všechno napětí, cítím se volný jak ten pták. Utíkám tam, kam se mě chce, daleko jak se mě chce a rychle, jak se mě chce. A kolikrát, když jsem měl nějaký problém, měl jsem to v hlavě pomotané a nemohl najít lehce řešení, během běhu se mě to v hlavě rozsvítilo a než jsem doběhl domů, bylo po problému. Člověk se do běhání nakonec zamiluje, je to jako droga a když z nějakých vážných důvodů nemůže pár dnů běhat, velice mu to chybí.
Nejslavnější hvězda běžeckého nebe Emil Zátopek to vystihl perfektně:

Když člověk trénuje  jednou, tak se nic neděje. Když se ale přinutí opakovat to stokrát, tisíckrát, tak se vyvine více než jenom fyzicky. Prší? Nevadí! Jsem unavený? Nevadí! V této době už není žádný problém se sílou vůle.

Vlastík
Začalo to tím, že jsem rád chodil po krásných tasmánských horách. Jednou z mnoha tras, kterou jsem prošel mnohokrát, je světoznámý „Overland Track“, cesta přes hory z Cradle Mountain k jezeru „Lake Saint Claire“, dlouhá 85 km.
Když jsem se chystal to přejít po desáté, tak jsem to chtěl nějak oslavit tím, že se to pokusím přejít za jeden den. Musel jsem být ale připravený na to, že to nestihnu a měl jsem sebou vybavení na přespání v horách. S dvanáctikilovým ruksakem a v turistickém oblečení včetně kožených bot jsem vyrazil na cestu ve 4 hodiny ráno a v 9 večer jsem dorazil do cíle. 

V té době jsem ještě neměl nejmenší zájem o běhání, ale když jsem se dověděl od kamaráda, že tam každý rok pořádají běžecký závod po té trase, tak jsem se rozhodl se také zúčastnit. Přece když jsem to dokázal se vším vybavením za den, určitě to zvládnu jen tak polehku. Zaběhl jsem to za 14 hodin mezi posledními a dalo mě to pořádně zabrat. Ale zalíbilo se mě to a rozhodl jsem se zúčastnit se příští rok znova. Bylo mě ale jasné, že na to budu muset trénovat, abych nebyl zase mezi posledními. Přihlásil jsem se do oblastního běžeckého klubu, který přes podzim a zimu pořádá 27 závodů, od 5 km až po maraton. Jsou to handikapové závody, každý má možnost vyhrát nějaký závod, když běhá pravidelně a snaží se zlepšit svůj čas. Každému vítězi závodu se podstatně zhorší handikap a nemá šanci vyhrát další závod i několik roků. Nikdo tím neztratí zájem se zúčastňovat dalších závodů. Říká se tomu závod uvnitř závodu, skupiny závodníků, kteří jsou časově dost vyrovnaní, závodí mezi sebou. Nadšení pro další účast je dokumentovaná tím, že 190 členů absolvovalo více než 200 klubovních závodů, jeden to dotáhl už na více než tisíc. Mně chybí jenom 10 závodů do 300. Závodů se pravidelně zúčastňuje kolem 100 běžců. Všichni jsou velmi společenští a kamarádští, i ten nejpomalejší je stejně vážený jako ten nejrychlejší. Žádná nevraživost tam neexistuje a tak nebylo divu, že jsem se za krátkou dobu cítil mezi nimi doma a k mému velkému překvapení se mě otevřely oči a zamiloval se do běhání.

Někdo tvrdil, že když člověk začne běhat, tak prvních deset let má šanci zlepšovat své osobní rekordy a to bez ohledu na věk, kdy začne běhat. Mé zkušenosti to potvrdily. Mé osobní rekordy jsou z doby, kdy mě bylo kolem 65 let. 10 kilometrů jsem zaběhl kolem 40 minut ( prvních deset kilometrů když jsem začal běhat mě vzalo téměř hodinu), půl maraton za 1 hodinu a 28 minut, maraton za 3 hodiny a 7 minut.  Potom jsem už samozřejmě začal zpomalovat a teď, v pětasedmdesáti nedokáži zaběhnout 10 km ani pod padesát minut.
Vrátím se ale do roku 2000, kdy mě bylo 61 let a byl jsem ještě prakticky  v běhání zelenáč. Ale i trochu cvok. Když jsem uviděl na TV dokumentární film o Spartathlonu, závodu z Atén to Sparty, dlouhého 246 km s časovým limitem 36 hodin a který dokončí v průměru jenom třetina startujících, tak mě napadl takový nesmysl, že se toho chci zúčastnit. To, že jsem viděl jak závodníci odpadávali jako mouchy, i když to byli zkušení ultra maratonci z celého světa, mě vůbec neodradilo. Prostě cvok! Ale realistický. Věděl jsem, že jsem dokázal zaběhnout 85 km přes hory, ale vydržím to celý den, celou noc a ještě jeden den? To se musí vyzkoušet.

Pokračování příště... :-)

2 komentáře :

  1. To je tak krásnej příběh, a motivace pro všechny, co říkají, že to "nejde" :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc se mi to líbí. Doufám, že pán pošle i pokračování :)

    OdpovědětVymazat