úterý 21. dubna 2015

Běhat se dá v jakémkoliv věku III.


Třetí a poslední vyprávění obdivuhodného běžce, tak si to užijte :-)

Po roce 1989 jsme několikrát navštívili Česko a vždy jsem to spojil s nějakým závodem. Zúčastnil jsem se „Hodonínské hodinovky“, kde jsem byl první v mé věkové skupině, ale většinou jsem se zajímal u ultra maratony. Trans Moravský Masochisistický Terenní Běh 100 mil (161 km) mě samozřejmě zlákal a bez váhání jsem se přihlásil. Problém byl, že jsem se zároveň přihlásil na 24 hodinovku ve Worshachu v Rakousku o týden později. To také nedokazuje přebytek rozumu.
Na Moravě bylo ten den velké vedro, neměl jsem dost tekutin, kontrolní body byly od sebe kolem 20 km a byl jsem velice dehydrovaný a nebyl jsem sám. Vzhledem k tomu, že jsem měl v úmyslu příští týden překonat  světový record ve Worshachu v mé věkové skupině, po 97 kilometrech jsem to vzdal.
Ve Worshachu jsem vyhrál svoji věkovou skupinu, ale na překonání rekordu, který byl 174 km jsem nestačil, i když jsem na dráze zaběhl mnohem delší vzdálenosti, ale toto byl silniční závod, ve kterém jsem měl mít velkou šanci. Těch 97 kilometrů z předešlého týdne mě zřejmě moc neprospělo.
(Podrobný popis na mých googlepages pod názvem „Závody a dovolená“)

V Austrálii jsem se zůčastnil dvou šestidenních závodů v Colacu v roce 2004 a 2005. Ten druhý byl poslední šestidenní závod v Austrálii, ale velice pamětihodný. Yannis Kouros tam překonal svůj vlastní světový rekord, který byl nepřekonaný 21 roků! Strávil jsem s ním dost času na dráze, o tom si můžete přečíst pokud máte zájem.
V roce 2013 jsem se zůčastnil 6 denního závodu v Balatonfured v Maďarsku. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem to podrobně popsal jenom anglicky, k české verzi jsem se nějak ještě nedostal. Na mé anglicky psané stránce je toho trochu více i z jiných běhů než na české. Adresa je následující:
http://vlastislav.skvaril.googlepages.com                                   

Závod byl pro mě zajímavý tím, že se jej zúčastnil držitel světového rekordu v mé věkové kategorii Maďar Pal Bozo. Byl to tvrdý boj mezi námi dvěma. Střídali jsme se ve vedení. První dva dny bylo vedro, pak se ochladilo, pršelo a silné větry, chvílemi až vichřice, nebylo to lehké.( Musím to podrobně popsat i v češtině, v angličtině to zabralo pět stránek.) Konečný výsledek byl pro mně velice uspokojivý, podařilo se mě překonat jeho světový rekord o 13 kilometrů. Po prvních 24 hodinách jsem byl na 31.místě, po šesti dnech jsem skončil celkově jedenáctý.

Teď se ale zaměřím na jinou stránku mého běhání, pro podporu charit, které se starají o děti s nevyléčitelnými nemocemi. Když se mě lidé ptají, jestli některý z našich potomků trpí nějakou takovou nemocí, tak jak to dělá většina těch, co pořádají podobné sbírky, tak jim mohu s radostí oznámit, že naštěstí naší jsou všichni zdraví a my jsme za to velice vděční osudu a právě proto rádi přispíváme těm, kteří nemají takové štěstí. My máme už 6 vnuků a vnuček a 8 pravnoučat a všichni jsou díky Bohu zdraví.


Jak jsem se už zmínil, po návratu ze Spartathlonu jsem chtěl něco udělat pro nějakou Charitu. První, kdo projevil zájem byla „Make a Wish“, charita, která plní přání dětem s rakovinou. Nabídl jsem utíkat bez spaní z Hobartu do Burnie, aby to upoutalo pozornost, 330 km za 50 hodin. Trvalo to ve skutečnosti 52 hodin, protože to s objížďkama bylo 346 km. Vybrali jsme 10 000 dolarů. Byla to tenkrát pro celou Tasmánii velká událost. Nikdo nic takového předtím neudělal a veřejnost nejen projevila velký zájem, ale také štědrost.
Příští rok jsme naplánovali delší cestu přes 500 km, nazvanou „Od minulosti do přítomnosti“. Odstartoval jsem z Port Arthur, kde byla věznice pro první trestance přivezené z Anglie, tedy minulost, cíl byl u větrných elektráren, neboli budoucnost. To jsem si už cestou musel párkrát zdřímnout.

Aby to znova upoutalo pozornost a tím zvýšení šance na úspěšnou sbírku, nazval jsem další akci „Běhání po vodě“. Bylo to na běžeckém pásu, umístěném na lodi, která vozí turisty a vozidla z Tasmánie do Melbourne. Celou cestu přes noc jsem na tom běhal, z přístavu na fotbalové hřiště, kde byl zápas v Australském fotbalu mezi Melbournským a Sydneyským mužstvem a pak zase přes noc zpět na Tasmánii.
Následoval běh z nejjižnějšího konce Tasmánie na nejsevernější bod Austrálie. Cesta 5500 kilometrů, trvala 93 dnů.

Jelikož nikdo ještě neproběhl Austrálii od nejjižnějšího po nejsevernější bod a od nejzápadnějšího po nejvýchodnější bod Austrálie, tak to byl náš další plán. Cesta byla téměř 6000 kilometrů, velká část po nedlážděných cestách přes aboridginské, velmi nehostinné území. Vzalo nám to celkem 100 dnů.
Kromě běhání jsem se pro změnu rozhodl pro koloběžku. Projeli jsme trasu mezi Darwinem a Adelaidou dlouhou 3200 km za 40 dnů.


Každý rok jsme udělali alespoň jednu větší akci, kromě několika menších, jako běh kolem Tasmánie, 1350 km, na koloběžce kolem Tasmánie a sólo cesta kolem Tasmánie s rikšou. Jednu cestu na koloběžce z Hobartu do Burnie jsme podnikli s našimi dvěma vnuky, Danialem a Jacobem. Ti dva jeli na kolech a Jožka, jako vždycky, byla našim doprovodem. Na všechny tyto „kratší cesty“ bych doporučil se podívat na mých googlepages, je na nich dost fotek z Tasmánie a při cestě na koloběžce a jednokolce nás čekalo velké překvapení, o kterém se tam také můžete dočíst.
Snažil jsem se to psát jako cestopisy, takže je tam na mých google pages možné se dovědět dost o Austrálii.


Celkem jsme s Jožkou nasbírali přes 100 000 dolarů pro Make a Wish, Camp Quality a Canteen. Všechny se starají o děti s rakovinou a nebo o ty, které žijí v rodině, kde někdo jiný trpí rakovinou. Pro zdravé děti je to zrovna tak těžké, když třeba bratr, sestra nebo někdo z rodičů trpí rakovinou a proto také potřebují nějakou podporu.
Naše aktivita se na tři roky zastavila, když Jožka měla operovaný 2.5 cm nádor na mozku. Naštěstí to nebyla rakovina a tak se pomalu vracíme do starých kolejí. Jednu menší akci jsme už znova zorganisovali po tom, co si Jožka mohla zase sednout za volant jako moje podpora. Bylo to jenom něco kolem 500 km na koloběžce, ale určitě to nebyla poslední akce, kterou jsme spolu podnikli.

I když je mě už 75, tak si to pořád ještě docela neuvědomuji. Jenom často vzpomínám, že když jsme byli kluci, s bratrem Pepíkem, který byl o dva a půl roku starší, jsme byli nejen bratři, ale i nejlepší kamarádi a on mě všude bral sebou s jeho kamarády. To jsem byl vždycky ten nejmladší. Nezdá se mi, že je to tak velice dávno, ale dnes jsem většinou, aspoň mezi běžci, ten nejstarší. Proto každému radím, že ten čas tak strašně letí, že je potřeba využít každé minuty života k opravdovému a radostnému žití a vždy vidět tu sklenku poloplnou, ne poloprázdnou, jak to bohužel příliš mnoho lidí vidí. 

Žádné komentáře :

Okomentovat