středa 15. dubna 2015

Běhat se dá v jakémkoliv věku II.


Minule Vlastík nakousl závod z Atén do Sparty. Jak to dopadlo a jaké další běhy ještě absolvoval? To se dozvíte na následujících řádcích...


To jsem ještě pracoval a po práci vždycky zaběhl do našeho obchodu, který vedla manželka Jožka, abych ji vystřídal a ona mohla domů. Ten den, v sobotu, když jsem zavřel obchod v 8 večer, sbalil jsem ruksak s dvěma banány a vodou a vyběhl směrem k městečku Latrobe, vzdálenému 55 km. Nebudu to příliš natahovat, zvládl jsem to a kolem osmé ráno jsem byl po 110 kilometrech zpět v obchodě. Vlezl jsem si do vany a šup do postele. Spát se mě ale vůbec nechtělo, a tak jsem vstal, poslal Jožku domů a zbytek dne jsem se staral o obchod. Byla neděle a do práce do Lactosu jsem nemusel. Byl jsem opravdu nadšený a bez váhání jsem napsal do Atén pro přihlášku. Tenkrát se ještě počítače nedaly na takové věci použít. Muselo to jít poštou.
Když přihláška přišla, nastaly mě velké starosti. Mezi podmínkami na přijetí do závodu byl požadavek o výsledkovou listinu ze závodu na 100 km pod 11 hodin a také potvrzení od sportovního klubu, že žádající je známý ultra maratonec v zemi a že má kvalifikaci se takového závodu zúčastnit. Potvrzení o zdravotním stavu mě nedělalo žádné starosti, ale co ten závod na 100 km?
První reakce byla sehnat telefonní číslo na Tasmánskou Atletickou Federaci, ale když jsem jim zavolal, tak se divili, kde jsem na to přišel, že takový nesmysl by měli vůbec organizovat. 
Zkusil jsem Atletickou Federaci ve státě Victoria (hlavním městem je Melbourne) a měl jsem štěstí. Oni nic takového také nepořádají, ale dostal jsem od nich kontakt na AURA – Australská Ultra Runners Association. Musel jsem se přihlásit za člena a oni mě okamžitě poslali program všech akcí.( Snad bych měl dodat, že ultra maratony jsou vzdálenosti delší než maraton).



Měl jsem štěstí, v předměstí Melbourne Coburgu se konaly závody na trati na 6 hodin, 12 hodin a 24 hodin. Přihlásil jsem se na dvanáctihodinovku a doufal, že se mě podaří těch 100 kilometrů zaběhnout pod 11 hodin. Snažil jsem se najít někoho o radu, kdo by měl s takovým závodem nějaké zkušenosti, ale marně. Všichni jen kroutili hlavou, jak to musí být monotónní běhat tolik hodin dokola na 400 metrové dráze. To se dá ale pochopit jenom když to člověk sám zkusí. Abych to moc nenatahoval, zaběhl jsem 100 km pod deset hodin, vyhrála to jedna mladá dáma, jedna z nejlepších Australanek a já jsem doběhl druhý. Byl jsem nakonec tak drzý, že jsem se zeptal pořadatelů, jestli by potvrdili, že jsem známý ultra maratonec, i když o mně nikdo předtím neslyšel. Udělali to s radostí, že prý jsem to zaběhl docela lehce a tak neměli problém se za mně zaručit.

Žádost do Atén jsem okamžitě poslal a čekal, jestli mě přijmou nebo ne. Mezitím jsem trénoval naplno. Ráno před sedmou jsem sbalil ruksak a utíkal asi 3 km do práce. Po práci jsem zaběhl přes kopečky asi 20 kilometrů do obchodu vystřídat Jožku (otvírací hodiny jsme měli od 7 ráno do 8 večer) a po zavření obchodu jsem vzal našeho psa Astu – vlčáka, a zaběhl s ní dalších 10 km. Připravoval jsem se také psychicky. Představoval jsem si jak se v cíli ve Spartě dotýkám sochy Krále Leonidase (možná jste viděli film 300 Sparťanů), četl příběhy mimořádných lidí, kteří dokázali překonat neuvěřitelné těžkosti a díval se na ně jako na mé vzory. Jednu teorii, kterou jsem si několikrát sám ověřil a kterou jsem měl v hlavě byla tato: „Když jsi se silama a duševně na dně, začni se přetvařovat, že jsi nadšený, a ono se to stane a budeš opravdu nadšený“.  Věřte nebo ne, ono to opravdu funguje!
O samotném závodě jsem napsal zvláštní povídání tak jak o většině dalších větších závodech, a tak se nebudu o tom více rozepisovat. Snad jen to, že jsem to k mé velké radosti zvládnul. Když jsem to zavolal manželce Jožce, která byla v té době u sestry v Hodoníně, tak se radostí rozplakala.

Podrobné popisy z mých běhů jsou na http://vlastik.skvaril.googlepages.com   
(google to převedl na google sites a trochu to pokazili, některé fotky překrývají text a neměl jsem čas to opravit. Adresa zůstává ale stejná).

Po návratu do Tasmánie jsem dostal nápad, že bych mohl něco podobného zaběhnout i v Tasmánii, ale aby z toho vzešlo něco opravdu prospěšného pro lidi, kteří potřebují a zaslouží si nějakou pomoc. O tom a dalších akcích pro charity trochu později.

Kromě závodů našeho klubu jsem využíval možností zúčastnit se i jiných závodů.
Rok po absolvování dvanáctihodinovky v Coburgu jsem se tam přihlásil znova, tentokrát na 24 hodinovku, která byla Mistrovstvím státu Victorie. K mému velkému překvapení jsem to vyhrál, přestože tam bylo velké množství o hodně mladších závodníků. Uběhl jsem 193 kilometrů. Posledních pár hodin jsem už vedl o 42 kol a nesnažil jsem se o nic víc než udržovat můj náskok. Měl jsem k tomu důvod, protože následující víkend jsem startoval v dvojitém maratonu – 85 km z Gold Coast do Brisbane. Později jsem toho ale litoval, protože jsem mohl zaběhnout 200 km a to by byl větší úspěch. Já jsem ale tenkrát nebyl ještě moc ctižádostivý.
Tam jsem se poprvé setkal s nejslavnějším ultra maratoncem Yannisem Kourosem, držitele většiny světových ultramaratonských rekordů. Yannis je Řek, žijící v Melbourne.    



Následující rok jsem se chystal obhajovat můj titul, byl jsem přihlášen, ale na poslední chvilku jsem se dověděl o závodě přes Simpsonovu poušť a to mě opravdu zlákalo. Přihlásili jsme se jenom čtyři, jeden Maďar, jeden Ir a kromě mně ještě jeden Australan. Vyhrál to 27 letý Maďar Mihal Molnar, já jsem doběhl druhý. Bylo šest etap, celková vzdálenost 380 km přes 1150 pískových dun a teploty které se blížily k padesátce, maximální dosáhla 51 stupňů. Každý to nepochopí, proč se lidé vracejí do pouští, když tam není nic jiného než vedro, písek a prach a neuvěřitelné množství much. Ve skutečnosti to ale není všechno a my jsme se také do těch končin zamilovali a rádi se tam s Jožkou vracíme.

Jedním z dalších zajímavých závodů kterých jsem se zúčastnil, přestože trpím mořskou nemocí, byl „Three Peaks“, neboli tři vrcholky. Je to kombinace závodu na jachtách a běhu. Jede se na jachtě na ostrov Flinders Island, tam dva běžci z každé jachty vyběhnou na horu Mount Strelzecki, vzdálenost tam a zpět 65 km, pak na další horu zpět na Tasmánii a končí to během na horu u Hobartu Mount Wellington a zpět do cíle v přístavu. Poprvé jsem zvracel při plavbě na Flinders Island, ale zbytek cesty jsem přežil jakž takž. Podruhé bylo moře tak rozbouřené, naše malá jachta létala jak papírový čertík v průjezdu a byl jsem tak strašně nemocný, zvracel jsem nepřetržitě i když jsem se jenom napil vody a musel jsem to vzdát, když jsme se dostali na pevninu. Moc mě to mrzí, velice se mě to líbilo, bylo to opravdu vzrušující na tom rozbouřeném moři, ale bohužel můj žaludek mě to zkazil. 

Slibujeme vám ještě jeden díl :-)


Žádné komentáře :

Okomentovat