úterý 10. března 2015

Nejdříve atletem, poté divákem.



Tento víkend byl pro mě atletickým svátkem. Osobní rekordy padaly nejen na atletickém halovém mistrovství Evropy, ale také na prvním závodě sezony, Kbelské desítce.
Prvního závodu roku 2015 jsem se docela bála, nebyla jsem si jistá, jestli mám dost natrénováno, obávala jsem se chladného počasí a navíc trať na 10km je rychlá a bolí. Nejdříve to vypadalo, že ani nepoběžím z důvodu naplněné kapacity, ale minulý týden mi kamarád  sehnal na poslední chvíli startovní číslo. Nervozita se začala projevovat už ve čtvrtek a v pátek jsem měla nervy na pochodu. Chudák přitel, den před závodem jsem přímo na zabití J!
V sobotu ráno jsme posnídali tradiční závodní ovesnou kaši s jablky. Nervozita pomalu ustupovala a snažila jsem řídit rčením mého dědy: ,,když nejde o život, jde o h**** ´´ děda se s tím holt moc nemaže J!
Ve Kbelích se to již hemžilo závodníky, běžecká atmosféra byla v plném proudu a do toho byl krásný slunečný den. Po vyzvednutí startovních čísel jsme se šli rozběhat a pořádně rozcvičit. Měla jsme pocit, že jsem ještě ztuhlá z předešlého týdne z lyžování a neviděla svůj výkon moc optimisticky. Zbývalo 15 minut do startu, čas na to se přesunout ke startovní bráně a zařadit se do startovních koridorů.


V 11:30 se ozvalo klíčové slovo START a dav natěšených běžců vyrazil na 10km dlouhou trať. První kilometr jsem se proplétala mezi běžci, než se mi podařilo chytit tempo a mít potřebný běžecký prostor. Do druhého kilometru jsem dýchala na záda dvou běžkyním před sebou, ale pak se mi začaly vzdalovat. Věděla jsem, že na to abych se je pokusila dostihnout, nemám natrénováno a že běží velmi ostré tempo. V duchu jsem si zaklela a pak se snažila soustředit jen sama na sebe. Běželo se mi do 6 km celkem dobře. Vysocí běžci mi rozráželi vítr a občas mě i povzbudili. Na 7 km mě začaly tuhnout nohy a říkala jsem si, proč jsem se nechala na závod nakonec přemluvit. Kousla jsem se a řekla jsme si, že 3km už je málo a že to prostě dám.Nakonec to uteklo rychle a v cílové rovince jsem ještě našla sílu sprintovat.
Nakonec z  toho byl osobní rekord (37:46) a krásné třetí místo v kategorii ženy do 29 let. Byl to skvělý pocit, dodalo mit to sílu a energii do dalších tréninků a na příští závod (pražský půlmaraton) se už  začínám těšit J!


Po závodě jsme jeli rychle domů, hodili se do gala a vyrazili na halové mistrovství Evropy v atletice okouknout, jak běhají mistři J.

O tom, jak jsem si HME užila se dočtete v dalším článku J

Žádné komentáře :

Okomentovat