pondělí 22. července 2013

Proběhnu cíl. Poprvé.

Běhání jsem nesnášela. Vždy, když nám tělocvikářka oznámila, ze musíme za pololetí splnit svých 1500 m, měla jsem bolesti břicha a jen jsem se modlila ať to uběhnu. Ani nevím proč jsem z toho měla takové trauma. Možná to bylo i tím, že jsme běhali málo a tato vzdálenost se nám s nadsázkou zdála jako maratón. Patnáctistovku jsem ale pokaždé uběhla a většinou ještě jako první. A to mě pak učitelka posílala na závody. To bylo pro mě jak za trest. Netrénované nohy i plíce neměly proti těm trénovaným žádnou šanci. To byla základka. 

Na střední jsme měli taky tělocvik, takže trápení během pokračovalo i tam. Jak jsem záviděla sploužačce, která měla omluvenku od doktorka a kvůli alergii byla sproštěna tělocviku. Tady jsme neměli běh na x kilometrů, ale běh na čas. Prostě jsme museli 15 minut běhat dokola. Taky hrozný. 

S vysokou přišla úleva od tělocviku a tím pádem i od běhání. Ale ne na dlouho. Ani už nevím, kdy to přišlo, že jsem začala běh vnímat jako dobrý způsob jak si zlepšit kondici. Asi po tom, co jsem mívala sny, že běžím na vlak nebo utíkám před něčím a nestačím. Nohy jsou těžké a místo běhu sotva jdu. Brr, nic příjemného. Pak začala běhat má sestra a to už byl k dobrovolnému běhání jen krůček. Nejprve se se mnou dělila o své zkušenosti a svými zážitky mě motivovala ke koupi běžeckých bot. Správné boty jsou totiž základ! 

Dozvěděla jsem se od ní proč se mi ta patnáctistovka zdála vždy tak hrozná. Sotva si tělo i dech stačily zvyknout na nový rytmus měli jsme uběhnuto.
Svůj první dobrovolný běh jsem absolvovala v posilovně na běžícím pásu. Běh jsem střídala s chůzí a celkem jsem uběhla 5 km a bylo to skvělé! Zato druhý den byl horší. Netrénované tělo o sobě dalo znát. Sotva jsem chodila, bolelo mě úplně všechno. Dnes už vím, že na první běh jsem mohla ubrat. A to i proto, že na novou zátěž si musí zvykat i klouby. Je potřeba je nechat přivykat si postupně a počet uběhnutých kilometrů navyšovat postupně.

Dnes už mám sice něco naběháno, ale vždy se opakuje podobný scénář. Když se už konečně dostaví výsledky a běhá se mi lépe, mám z různých příčin dlouhou pauzu. A začínám od znova. I proto jsem se letos rozhodla, že se přihlásím na We Run Prague ať spečetím své odhodlání.
Tak mi držte palce! Mé motto je: "Proběhnu cíl. Poprvé."

Žádné komentáře :

Okomentovat